Den cesty – Ostrava – jaro

Poprvé jsem šel Den cesty v roce 2016.
Na jaře jsme šli cíleně jen přes den a po 40km jsem stihl ještě čarodejnice, zpět v domovské Lomnici nad Popelkou. Luxusní trasa.

Na podzim jsem chtěl dojít dál a hlavně jít déle. Docela to šlo, než jsem ve stoupání na Kopaninu ztratil rukavice a rozhodl se pro ně vrátit. Skupinka zmizela, morál zmizel, po dalších cca 7km jsem si sednul a po hodině kufrování a čekání na ranní slunce v mlze jsem vymrznul tak, že jsem to vzdal. 46,8km asi v 7 ráno.

Stejně mě to bavilo a tak jsem byl letos první registrovaný účastník.

Letos byl cíl opět jednoduchý. Je mi jedno kolik toho ujdu, ale chci vydržet na trase 24 hodin. Poučen z posledního pochodu, jsem si vzal výrazně více oblečení.

Aby byla příprava pohodová, ubytovali jsme se už večer předtím v penzionu poblíž startu. Na startu jsem se potkal s kamarády a tak nás bylo dohormady sedm.

Krátký pokec na startu a už slyšíme jak organizátor ke všem promlouvá “Koukám, že je 10:45, takže se trošku divím, co tu ještě děláte” a po chvilce zaznělo právé “Start”.

Na Dni cesty se mi vždy líbí, že na startu není žádná velká sláva. Žádný startovní oblouky nebo pásky. Prostě se sejdemem a vyrazíme.

Jednu dvojičku kamarádů jsme ztratili hned na startu, jelikož se šli ještě balit a chtěli jít hodně pomalým tempem.

Od zbytku jsme se s Majlošem odpojili po pár km, jelikož mi pomalé tempo moc nevyhovovalo a chtěl jsem jít svižněji.
Za chvílí už nás čekala první kontrola a po ní také studený brod skoro až po kolena. Ani na chvíli jsme neuvažovali, že bychom ho obešli. Příjemné zpestření a čas na malou svačinku. Připojuje se k nám Jirka z druhé skupinky kamarádů.

Cesta utíká parádně, slunce svítí, co víc si přát. Druhý brod jsme se rozhodli přeskočit skokem na malý kámen na druhé straně, což se naštěstí podařilo. U brodu třetího trochu tápeme a když vidím Olafa jak to krosí rovnou v botech tak jdu taky. Což se později ukázalo jako chyba, protože jsem si u prvního brodu setřel vazelínu a už nenamazal. Ostatní dva z naší skupinku tam ještě hledají a tak jdu napřed. Potkali jsme se až na další kontrole, kde se dozvídám, že Jirkův skok na kořen se úplně nepovedl a pěkně se podrápal po pádu ze zhrouceného pařezu. Ale zůstal v suchu.

Nějak mi vyhovuje jít sám a tak jdu i dál napřed sám. Až u zámku v Hradci nad Moravicí se potkávám s dvojicí kluků jejichž tempo mě lehce motivuje a tak jdu s nima. Kluci se chytají na stovku. Takové ambice nemám, ale jdu s nima abych došel ve dne co nejdál. Cestou je příjemná hospůdka, ale nechci aby mi kluci utekli a tak jen měníme ponožky a doplňujeme vodu. Cestou zjišťujeme, že jsme se potkali loni na podzím při mém kufrování na zastávce, kde jsem já a jeden z nich nakonec vzdal. O pár km při stoupání do kopců už vidím jak proti nim ztrácím tempo a tak se loučím a jdu zase na chvíli sám. Všude je stále spousta vody na cestě a člověk se postupně méně a méně vyhýbá.

Jelikož jsem nohy zapomně namazat, tak se mi udělali z vody pěkné a puchýře. V další hospůdce už zastavuju. Je poslední a pěkná plná. Pivko, smažák, čaj. Dal bych si nejraději borůvkové knedlíky, ale nabídky je jasná, je jen smažák.

Posedím a zjišťuju, že dva parťáci jsou asi 5km za mnou a třetí už vzdal po 30km kvůli špatnému výběru bot. Že bych na ně počkal ? Už se mi nechce sedět a tak jdu dál. U blízké kontroly se potkávám s veselou skupinkou od Milana Vernera. Tak nějak se furt míjíme, respektiva za nima nějak vlaju a snažím se mít je aspoň na dohled. Tempo se zhoršuje, vody všude habaděj a puchýře z vody se rozhodly prasknout. To mě nepotěšilo, ale jdu dál. Voda příjemně chladí a snad mi to už ani nevadí.

Před kontrolou K6 pěkně bloudíme a nakonec obcházíme jinudy vedoucí zelenou větším obloukem než bylo nutné. Následná stezka přes PR Nové Těchanovice je výživný. Strmý boční sráz a každou chvíli přelézení nebo podlézání padlých stromů. Jsem rád, že mám hůlky a nechápavě sleduju holky z druhé skupinky jak tak nějak bez únavy přeskakují stromy. Mě se už moc krčit při podlézání nechce. Ve chvíli kdy jsme tímto úsekem prošli, tak jsem razantně zpomalil a nechal si skupinku utéct. Byli mi velkou oporou, ale teď mám dost. Na mostě v Zálužném zjišťuji možnost vzdát. Můžu se dostat poměrně levně taxíkem do Opavy a vlakem domů. Volám Jirkovi a zjišťuji, že mám stále asi 5km náskok.

Jak tak chvíli kufruju, tak se do mě opět dává zima. Obleču tedy vše co mám a jdu nakonec dál. Je mi krásně teplo až vedro. Že jdu do docela prudkého kopce si nějak ani neuvědomuju. Je mi to jedno. Na mostě a i cestou do kopce mě předbíhá postupně asi 10 lidí. Další kontrolu jsem ještě dal, ale chodidla už mi jsou dost nepříjemná. Navíc mi po chvilce zhasla čelovka. Je nová a asi víc žere baterky. Naštěstí jsem si dva dny před Dnem cesty koupil smartphone a tak si svítím tím. Jakmile jsem došel na silnici, je to další pokles morálu. Kluci mě sice dohánějí a možná, kdybych na ně počkal, tak bych mohl jít ještě kousek s nima. Moje rychlost je však už někdy mezi 2-3km/h a myšlenky na konec mě lákají a tak to balím. Volám taxi a sedám na pneumatiku, která leží u silnice. Myslel jsem, že se klukama ještě pozdravíme, ale taxi přijelo dřív. Zahlédl jsem ještě pár dalších závodníků a už mizím do Opavy. Kolem 3.hodiny ranní jsem to na 62.km opět vzdal a ani se nepřiblížil 24 hodinovému limitu. Ve vlaku jsem si ani moc nezdřimnul, jelikož mě boleli pokrčená kolena. Naštěstí brzy ráno už jsem byl v Praze a šel spát.

Na výsledovce sleduji, že Jirka s Vláďou došli o 6km dál a na stejném místě skončila i skupinka se kterou jsem šel naposled. Byl poblíž vlak, velké lákadlo. Asi bych se tam taky dopližil, ale představa dalších 3-4 hodin na 6km mě nelákala 🙂

Druhý den jsem si říkal, že asi na podzim nepůjdu. Pár dní poté, už to není tak jisté a trochu se bojím, že budu zase první přihlášený. Termín v kalendáři už mám.

Byla to zase super akce.

Co s sebou na Den cesty

Moje výbava pro absolvování Dne cesty obyčejnou chůzí bez podpůrných vozidel po trase.

Týden až dva před

  • jíst horčík
  • jíst doplňky stravy na klouby – colafit, atd.
  • protahovat se
  • dodržovat 8 hodin spánku
  • dodržovat pitný režim
  • nepít kafe a podobný hovadiny
  • ostříhat si nehty na nohou
  • stáhnout mapy a trasy

S sebou

Oblečení

  • 1x kvalitní bežecké (protýkají) nebo trailové boty s membránou je-li hodně vody
    • v případě vody a běžeckých bot, důkladně namazat chodidla vodou odpudivým mazadlem
  • 1x gelové či jiné kvalitní vložky (500+ Kč) – pozor na přehnanou podporu klentby
  • 4 páry kvalitních bavlněných nebo funkčních ponožek
  • boxerky s delšíma nohavičkama
  • 1x dlouhé kalhoty, ideálně odepínatelné nohavice
  • 1x sportovní tričko
  • 1x silnější funkční triko s dlouhým rukávem
  • 1x bunda s nepromokavou membránou
  • 1x teplá mikina
  • 1x flanelová košile
  • 1x rukavice
  • 1x kulich

Jídlo a pití

Je dobré vzít si hlavně to, co člověku bude chutnat a sníst něco alespoň jednou za hodinu.

  • camelbag – 2l vody – doplňovat v hospodách
  • v jídle se zaměřit na sacharidy a bílkoviny
  • 1x balení oříšků v čokoládě
  • 1x balení hroznového cukru
  • 2x jesenka
  • 6x obložený chleba
  • 6x tatranka
  • 2x jablko

Technika a další

  • nabitá čelovka – nové baterie + náhradní u levnějších čelovek
  • sporttester + pás na tepovku + kabel na dobíjení
  • mobil + nabíječka
  • powerbanka
  • doklady, peníze
  • trekové hole
  • náplasti na puchýře Compeed
  • jód na dezinfekci
  • mazadlo proti bolest (Ibalgin, Voltaren, ..)
  • měsíčková vazelina (DM drogerie)
    • namazat třísla, půlky, chodidla, prsty na nohou
  • aluminiová folie
  • lehký batoh – ideálně s bederním a prsním pásem

Po závodě

  • francovka
  • vytřesení svalů
  • protažení
  • pivo
  • spánek
  • sauna
  • masáž

Tipy proti puchýřům

  • kvalitní boty
    • doporučuje se o 1 až 2 čísla větší než běžné boty
    • v případě vody, bota s membránou
  • kvalitní ponožky
    • bavlna odvádí vlhkost, ale může se shrnout nebo funkční ponožky
  • mazat vazelínou – opakovaně (vstřebává se)
    • pomáhá i když má člověk mokro v botě
  • včas přelepit puchýře náplastí proti puchýřům Compeed
  • případně se dá použít tejpování

1. Den cesty

1.Den cesty
Registrace
Den cesty znám cca rok či dva od Vláďi Jelena, coby kamaráda a účastníka, kterého jsem už loni sledoval na nějaké noční trase na mapě a v půl druhé ráno mu posílal povzbuzující sms.
Letos mi DC připomněl můj spolubydlící, synovec a nově taky účastník Lukáš Neoproud, který pomáhá pro Den cesty připravovat jakousi mobilní aplikaci pro Windows phone. Tak mě to zaujalo a říkal jsem si, že se podívám kdy a kde se jde, že bych to mohl zkusit.
Pár týdnů před závodem zjišťuji, že trasa vede okolo mého rodného města Lomnice nad Popelkou. V podstatě celou trasu od Kumburka až na Kozákov a Frýdštejn znám. Tam prostě chybět nemůžu. Navíc ta trasa je parádní. Okamžitě kontroluju kalendář, registruju se a posílám startovné.
S kým vyrazit
Do závodu jsem po krátké chvilce ukecal i přítelkyni (Dominika Cermanová) a Majloše (Miloš Chmelař), který bohužel už dva týdny před startem musel závod vzdát kvůli zdravotním potížím. V práci se ptám Jirky (Jirka Petřík) jestli se závodu účastní, jelikož ho nevidím na registraci. Odpověď je jednoduchá: “Jasně, právě jsem se zaregistroval”. Vláďa jde samozřejmě taky i s Mončou Jelen Sýkorovou. Tak dobrý, máme docela dost lidí.
Cíl si s Domčou dáváme na 40km. Tempo volná chůze, doufám, že jen krátké pauzy, mimo svačin a oběda. Večer bychom měli být v pohodě na Malé skále, odkud nám jede poslední spoj v 17:41. Ten asi nestihneme, přijdeme tam tak v 8 večer. Tak budeme improvizovat. Možná taky půjdeme dál.
Příprava
Týden před závodem jdeme s Vláďou, Jirkou, Domčou a dalšíma 10 lidma na výlet z Černošic do Hlubočep na zvěřinové hody. Parádní akce. 20km za cca 6 hodin a dalších 9 hodin v hospodě 🙂
Druhý den si pročítám reporty z jara 2015 a rozhoduji se, že bych mohl taky zkusit rovnou napsat report ze svého prvního Dne cesty a není lepší čas než začít hned.
Vzpomínám si, že bych mohl začít jíst magnesium. Ničemu neuškodí a jako prevence proti křečím je fajn. Zároveň jsem připravil i věci co jsem měl na Horské výzvě. Jód, náplasti proti puchýřům, Voltaren, obinadlo, Ibalgin mast + tablety, kalciovou mast na odřeniny a radši i černé uhlí, kdybych se z toho závodu posr.. 🙂 A ještě mi chybí hroznový cukr a na HV měl někdo nějaký pudr na nohy a hrozně si to chválili.
Pomalu plánuju trasu. Ideální by bylo jít cca 15 minut na km, abych se případně večer po odpojení Domči na 40.km mohl k ránu dostat ke vzdálenostem kolem 80km.
Myslel jsem, že Ještěd je tak 100km a ono nyní dle mapy hospod od Olafa vidím, že je to 60+km. To bych mohl dát.
Dva dny před závodem se většina kamarádu rozhoduje jít jen na Malou Skálu (40km). Že bych šel dál jediný ?
Závod
Vlak z Lomnice má přijet 20 minut před startem a tak raději prosím skupinku jedoucí z Prahy, ať nám vše potřebné vyzvednou. Nakonec však přijeli ještě později než my a start se o 15 minut odkládá.
Je to tady. Vyrážíme. Je nádherně slunečno, teplota ideální. Do mapy není nutno koukat, stačí jít s davem.
Cestou na Kumburk se snažím ladit trackovací aplikaci. Mám tablet a externí modem s WiFi. Smart phone nevlastním. Avšak nastavení vypnutí WiFi při zamčení obrazovky se nejeví jako ideální, pokud chci odesílat aktualizace. I poté sice vidím aktualizace od ostatních, ale ja jsem stále na 1.km. Pomáhá až restart aplikace.
Kumburk znám velmi dobře. Skupinku upozorňuji na krátký prudký kopec a blízkou hospodu na Klepandě, kde se již za chvilku stavíme na pivo a malinovku. Ja prohodím pár slov s mojí babičkou, která bydlí v domku naproti a jdeme dál.
Hlavní zástup nám sice utekl, ale cesta do Bradlecké lhoty byla dílem okamžiku. Občas jsme i popoběhli. Při výstupu na Tábor se Domče dělá poněkud špatně a tak zpomalujeme a dáváme si cukr a pití. Kluci na nás čekají na Táboře. Opět malinovka a hroznový cukr a Domče je lépe. Hurá na Košov, má oblíbená hospůdka čeká.
Trošku popobíháme a máme štěstí, na zahrádce je volno. Což jak posléze zjišťuji, je velmi dobře, protože vevnitř je nedychatelný vzduch. Trošku lituju, že jsem ostatním tuhle hospůdku doporučoval. A to poté ještě zapomenou na dvě jídla, která dostáváme až skoro po hodině. Nikomu to moc nevadí, všichni cílí na devátou hodinu na Malé Skále, kdy jede poslední vlak do Prahy. Jediný nervózní jsem já. Rád bych pokračoval i v noci a tohle byl velký kufr. Tak si říkám jestli to při takhle volném tempu hrotit nebo to večer taky zabalit.
Konečně jdeme dál.Čeká nas víceméně rovný úsek. Potkávám pár známých, kteří jdou na čarodějnice, kam jsem taky zván. Další motivace to večer zabalit.
Cesta ubíhá krásně. Kousek pod Kozákovem se rozhodnu doběhnout skupinku před námi na poslední rovince. Jak se však ukazuje, rovinka není poslední. Běžím tedy, jen tak pro radost, volným tempem až ke kontrole.
Domča se rozhodne skončit a volá si odvoz, ale po pár vteřinách ji přesvědčujeme, že už je to v podstatě jen z kopce a tak se odvoz posouvá až na Malou Skálu. To je asi poslední impuls k ukončení závodu. Lehce začínám cítit nohy, večer mě čekají kamarádi u ohně, je možné se nechat odvézt a jelikož jsme na chvostu, šel bych v noci asi sám a skončil někde ve tři ráno na Ještědu. Rozhoduji se tedy skončit také na Malé Skále.
Úsek z Kozákova do Koberov neznám. Krásné výhledy na obě strany. Když zjišťuji že půjdeme přes Skalní město, hýřím nadšením. Mám to tam rád. Na asfaltovém úseku nás dohání jakási skupinka a tak trochu zrychlujeme tempo. Přeci se nenecháme předejít zadarmo. Vzpomínám si, že v Besedicích bylo příjemné občerstvení a něco dobrého, jen už nevím, co to bylo. I skupinka za námi to potvrzuje. Prý výborné Svijany a kuchyně. Hms, Svijany nemusím, ale přesto ještě zrychlujeme, ať vyhrajeme symbolický souboj o hospodu. S Jirkou nenecháváme nic náhodě a posledních 100m raději běžíme sprintem přímo k okýnku bufetu. Zahlédnu, že mají můj oblíbený Bernard a ještě za běhu ho objednávám. Náš sprint byl zbytečný, druhá skupinka očividně mířila do jiného občerstvení které neznám. Ale pobavili jsme všechny okolo.
Během posezení se nějaký nešťastník vrací pro zapomenutou mapu s itirenářem. Bere to sportovně a odbíhá slušným tempem zpět do skal. Podobně jsem se vracel na Táboře asi 100m pro hůlky.
Cesta skalním městem je super, ale pozorně sledujeme značky. V noci to tu bude sranda. Potkáváme i pár lidí, kteří tu bloudí a šli omylem v protisměru. Vyhlídka nás mate stejně jako ostatní nápisem Husníkova, ale hned vedle je ta správná.
Cestou do Malé Skály ještě chvíli zaváháme při nalezení asfaltové cesty, ale naše cesta je přeci turistická pešinka.
Po chvilce už se loučíme s ostatníma u přejezdu a už jen ve dvou jdeme na K6. Cestou potkáme borce, který jde na Ještěd. Zdá se, že se těšil, že půjdeme s ním. Bohužel, my už to máme za pár. Na Malé Skále jde napřed, protože mi ještě navigujeme odvoz a po chvilce taky stoupáme. Najednou se ozvaly nohy a uvědomuji si, že bych toho měl na Ještědu opravdu dost. Domča mě sice ukecává abych šel dál, i lidí chodí ještě dost, sám bych nešel, ale už jsem se rozhodl.
Po vystoupání schodů si nejsem jist kam dál. Vyhlídka bude určitě nad silnicí, takže doleva. Jsou tu nějaké trojúhelníčky, to by mohla být značka vyhlídky a tak ji následujeme. Cestou se ještě málem nechám zmást odbočkou kamsi výš, kde jsem si podle paměti myslel, že je vyhlídka. Důvěra ve značky se i přes podezřele klesající cestu nakonec ukázala jako správná.
Už jsme na K6. Je to tady, je konec. Naposled připojím tablet na internet, nechám aplikaci odeslat data a ukončuji závod.
Je nám divné, že jsme nepotkali klučinu, co šel před námi. Odbočka na vyhlídku je docela dlouhá a měli bysme ho potkat. Cestou zpět se to vysvětluje, zabloudil a potkáváme ho jak jde teprve k vyhlídce. Raději ještě další závodníky upozorňujeme, kde vyhlídka je.
Za chvíli už nás dole vyzvedává auto a na mě padá únava. Ale to je jen tím jak je teplo. Večer u ohně zjišťuji, že vlastně nejsem nijak zvlášť unavený a ani ty nohy nebolí. Trochu lituju, že jsem se nehecnul, ale však to není naposled. Díky za skvělou akci. Organizace i trasa byly perfektní. A na podzim doufám, že mi nic nezabrání se znovu zúčastnit a tentokrát už skutečně Den cesty.
Tuhle část trasy mám rád. Prašná hliněná cesta. Výhled na Tábor, vpravo skokanský můstek, který slouží i jako rozhledna a v dáli stále zasněžené hory. Potkávám cestou pár známých, kteří zrovna jdou na čarodky, kam jsem taky zvaný. Cesta parádně utíká. Když stoupáme ke Kozákovu, kochám se výhledem na Český ráj, hruboskalsko a Trosky. Cestou na Kozákov si dávám hroznový cukr a dostávám chuť doběhnout pár lidí předemnou s tím, že je to poslední rovinka. Ovšem pak se vynořuje ještě jedna rovinka a další lidi a tak nakonec pozvolna běžím až ke kontrole. Tam už mě lehce začínají bolet nohy.
Domču začínají bolet kolena a tak si volá odvoz. Avšak jelikož jí vzápětí přesvědčujeme, že už nás na Malou Skálu žádný kopec nečeká, tak odvoz hned ruší a odvoz bude mít až odtamtud. To byl možná poslední bod zlomu, kdy jsem se rozhodl, že to tam zabalím taky. Jelikož všichni z party tam končí a ještě se budu moct svézt a stihnout večer čarodky a už mě i začínající bolet nohy. Nebo se o tom aspoň snažím přesvědčit, abych si našel výmluvu, proč nejít nocí dál sám.
Cesta na Malou Skálu mě baví, když zjišťuju, že půjdeme přes Besedice, tak se těším na skalní město. Kdysi jsem tam byl. Za námi se přibližuje další skupinka a tak nepatrně zrychlujeme. Matně si vzpomínám, že v Besedicích v té hospůdce bylo něco fajn. Druhá skupinka to potvrzuje. Nedáváme nic všanc a poslední metry s Jirko sprintujeme k okénku a objednávám pivo. No jo, Bernard. To já rád. Náhle zjišťuju, že druhá skupinka šla do jiného podniku. Ani jsem nevěděl, že tam jiný je. Vychutnáváme pivko, zatím co ostatní borci vyrážejí na cestu. Jeden se pozapomněl a po chvilce se vrací pro mapu s itirenářem. Podobně jsem se vracel 200m na Tábor pro hůlky.
Skalní město je super. Jsem rád, že je světlo, v noci to tu musí být náročné. I ve dne koukáme ostražitě po značkách a do mapy. Dorazíme k vyhlídce. Ha, to je jiná, je tu jiný název, ale ta správné je 20m vedle. Super.
Poslední štace. Kluci už jdou jen do Malé Skály na vlak. Já s Domčou chci ještě na K6. Cesta dolů ubíhá rychle, i když podobně jako spousta dalších znejistíme při střetu se zpevněnou cestou. Naštěstí se rychle chytíme správné stezky a za chvilku už se s partou loučíme na přejezdu v Malé Skále.

Bavorský les

Bavorský les

2-6.7.2010

Účastníci: Milan ‘Koudis’ Koudelka, Jindřiška Housová

Plánování cesty

Zmatený časový rozvrh

Tak se blížil další prodloužený víkend. Ideální příležitost k cestování. Bohužel jsem to přehlédl a měl na tu dobu naplánovanou grilovačku u sebe a v pondělí slíbil účast na jiné grilovačce. Naštěstí, na tu moji byla příliš malá účast, tak jsem to zrušil a ta druhá se nečekaně přesunula. Takže 4 dny byly najednou volné. Přemýšlel jsem co s tím. S Honzou jsem se dohodnul, že by bylo zajímavé pokračovat v další části Šumavy podobně jako loni. On však nakonec nemohl jet. Tak zůstávala varianta jet s někým na Šumavu nebo jsem dostal pozvání přidat se na výlet na inline kolem německých jezer. Má milá byla z výletu na Šumavu nadšená, avšak nebylo jisté, zda jí její pracovní vytížení umožní jet se mnou. Na poslední chvíli se však zadařilo a začal jsem plánovat.

Plánování Šumavy

Loňská Šumava

Loni jsme obdobně jako letos jeli na Šumavu, ale cestou se zastavili na zřícenině Dívčí kámen, poté v Černé v pošumaví a na Šumavu tak dorazili až třetí den. I tak jsme zvládli přejít Šumavu od Nové pece až po Nové údolí. Krásná část Šumavy.

Šumava letos

Letos jsem chtěl zkusit tedy jinou část. Napadlo mě jít od Železné rudy pro změnu dolů. Při hledání informací o dobrých trasách a vymýšlení jak trasy sloučit ideálně s geocachingem jsem na wikipedii narazil na seznam vrcholů na Šumavě.

Nejvyšší byl hned kousek od Žělezné rudy, Grosse Arber. Dobrý cíl. Říkal jsem si, vylezem na něj, pak se vrátíme na Šumavu a dojdem až na nouzové nocoviště Poledník.

Druhý den přejdeme nějak z Poledníku na Grosse Rachel a pokračujem na nouzové nocoviště Bušina na Šumavě. A tak dál.

Hezky jsem si to rozplánoval. Až jsem zjistil, že některé trasy vedou přes neprůchozí oblasti a hlavně, že na každý den připadá cca 30km. Při zjištění, že loni jsme šli průměrně asi 1 km za hodinu, jsem pochopil, že můžu začít znovu.

Den nula

Nultý den byl jasný. Po práci stihnout vlak a dojet do Železné rudy – Alžbetína a někde zakempovat na noc. Měl jsem vytipované dle mapy dvě místa, kde by mohlo být nějaké tábořiště.

Den první

První den po výrazném zkrácení zbyl jen výstup na Grosse Arber. Chtěl jsem jet tou jejich lanovkou a tak bylo nutné dostat se k městu Brennes, vedle něhož lanovka začíná. Tam jsem se chtěl dostat po silnici, stopem nebo pěšky. Jelikož jsem se v původních plánech nechtěl vracet po stejné cestě zpět na Šumavu, naplánoval jsem sestup do městěčka Bodenmais na druhé straně vrcholu. První den bylo tedy v plánu nakonec cca 16 km.

Den druhý

Teoreticky jsme mohli ještě večer jít z Grosser Arber zpět po turistické trase a pokračovat další den na Poledník. ale když už jsem měl v plánu sejít do Bodenmais, všiml jsem si, že se dá popojet vlakem do města Frauenau poblíž druhého nejvyššího vrcholu Šumavy (totiž Bavorského lesa) Grosse Rachel.

Druhý cíl byl tedy jasný. Sestup jsem chtěl opět po jiné trase, do města Spigelau. Odhadovaná délka trasy asi 18km, dle informací na webu asi 8 hodin chůze. Ve Spigelau jsem měl opět vytipované nějaké tábořiště na noc.

Den třetí

Třetí den ráno jsem chtěl skočit na vlak a odjet vlakem zpět do Železné rudy. Odtama autobusem do Prášil a vyrazit na odpočinkovou sotva 5 km dlouhou cestu na Poledník, kde se dá nocovat na nouzovém nocovišti ve výšce kolem 1300 metrů n.m.

Poslední den již pouze cesta do Modravy a odtamtud návrat autobusem a vlakem do Prahy.

Případně uvidíme jak to bude vypadat na místě, podle ukazatelů nebo co nás zaujme.

Vyrážíme na cestu

Vyrážíme na cestu

V pátek kolem šesté hodiny večerní vyrážíme na vlak. Čekají nás dva přestupy a cesta dlouhá 4,5 hodiny. Proto nakupujeme na cestu nějaké to pivko a jednu veselou vodu, totiž rudého Jelzina. Jelzin se dá totiž skoro jako jediný pít i teplý.

Dle předpovědi počasí má být pořádné vedro. Není to zrovna ideální čas na výstup do kopců. Avšak sedíme už ve vlaku s koupenou jízdenkou a změna trasy na koupačku na Lipno by byla velmi náročná. Tak tedy pokračujeme dle plánu.

Po cestě je veselo

Cesta ve vlaku utíká jako voda a i obsah našich nápojů se zmenšuje. Úsměv na tváři nám rozhodně nechybí. Půlka Jelzinu se mi cestou vylila na tričko, takže jsem byl opravdu slaďoučkej. Později si k nám přisedá rodinka s krasně bílíma pudlíkama. Po chvilce to vypadalo, že nám zůstanou, páč si nás oblíbili.

Do Železné rudy přijíždíme kolem půl deváté večer. Máme sice jízdenku až do Alžbětína, tedy úplně na hranice. Ale vystupujeme už v Železné rudě, s tím že se někde mrkneme ještě na pivko a do Alžbětína dojdeme druhý den pěšky. Ve městě je to samý penzion, restaurace a bar. Běžné domky skoro nevidíme. Avšak většina restauračních zařízení je zavřena. Některá vypadají zavřena dost dlouho. Ptáme se tedy kolemjdoucího. A hle, on je to DJ, který jde hrát do místního podniku, jdeme tedy s ním. Inča se těší, že budem do rána pařit. Já už tuším, že jak si sednu tak vytuhnu. A vskutku, dáváme si první pivko v naprosto mrtvém klubu. Je tam asi 5 lidí. Ani ho nedopijeme a shodujem se, že jsme úplně grogy. Tak tedy platíme a jdeme hledat místo na stan.

První kemp

Měl jsem jedno vytipované podle Google map. Kousek od města po modré turistické značce je za lesem louka. Dokonce byl na mapě nějaký symbol stanu. Jdeme tedy do toho místa. Louka tam sice je, ale značně zarostlá a na častý kemping to tam rozhodně nevypadá. Popošli jsme tedy kousek od cesty a našli si krapet šikmé místečko kam není moc vidět. Samozřejmě si říkáme, že nebudeme přeci stavět stan, když můžem spát v přirode pod širákem. V zápětí ho všas stavíme s výmluvou na komáry.

První noc v nás okolní přiroda probudila zvířecí pudy a bylo nás asi slyšet široko daleko. Byl to parádní večer a usnuli jsme jak zabití. V noci jsme se sice kutáleli furt z kopečka, ale hezky jsme se vyspali.

Den první

Zákaz kempování

Po ránu jsme sbalili stan a vyrazili pěšky asi 2 km směr Alžbětín. Hned na silnici jsme si všimli velké cedule se zákazem stanování v oblasti kde jsme spali. V noci nějak nebyla vidět. Cestou jsme si koupili po ránu hned jedno pivko pro dobrou náladu. Obchůdek byl plný cizinců, kteři brali alkohol a cigarety ve velkém. Nic jiného se tam skoro ani neprodávalo. Marně jsem zkoušel domluvit slevu pro Čechy, měli nás na háku.

V Alžbětíne jsme byli cobydup. Vyrazili jsme pro první kešku na místním vlakovém nádraží, kde nás u kešky rušila banda motorkářů. Avšak nakonec jsme úspěšně tajně odlovili. Poblíž byla nádražní restaurace, tak jsme se rozhodli dát si pořádné jídlo na cestu. Svíčková byla výborná a jako dezert jsme si dali výborný zmrzlinový pohár. Pupky jsme měli pěkně plný.

Začínalo být pořádné vedro a tak jsme ocenili, že druhá nedelaká keška byla na klidném místě v chladivém lese.

Směr Grosser Arber

Grosser Arber

Hurá, právě jsme překročili česko-německé hranice. Chceme se dostat na spodní stanici lanovky na Grosser Arber (Velký javor). Ideální by bylo jet stopem do města Brennes a odtamtud asi kilometr pěšky. Zkoušíme tedy za pochodu stopovat. Vedro se se neustále stupňuje. Asi po půl hodince chůze to vzdáváme a odbočujeme po cestě, která vede směrem ke spodní stanici lanovky. Po silnici by to bylo velmi daleko a stop se nám nedařil. Lesem kterým jdeme vede spousta cest, snažím se různě najít správnou kombinaci k našemu cíli. Z počátku nás mijí spousta cyklistů. Evidentně oblíbená cyklostezka.

Pauza

Později jsme však zřejmě zvolili jinou trasu než cyklisti a dalších několik kilometrů nepotkáváme ani živáčka. To nám velmi vyhovuje a sundávám ze sebe takřka veškeré oblečení. Les nám tu a tam poskytne trochu stínu, ale vedro je neúprosné a tak se občas ochlazujeme v potůčcích protékajících lesem. Z potoka nakonec také doplňujeme pitnou vodu. Občas si taky hezky zbarvíme jazyky borůvkama rostoucíma u cesty. Cesta je to poměrně dlouhá, ale zvládáme to raz dva.

Když se blížíme k lanovce, děláme poslední zastávku u potoka, kde si bohužel Inka zapomněla své sluneční brýle. Hned poté následoval cca 400 metrů výstup po strmé polní cestě. S plnou polní z nás pěkně lilo. Když Inka u lanovky zjistila, že nemá brýle a podívala se zpět na ten kopec co jsme právě vystoupali, rozhodla se je obětovat.

Lanovka

Lanovka

Lanovka byla parádní. Pro mě to byla první kabinová lanovka kterou jsem jel. Inka si vzpomněla, že tu kdysi byla se školou a touhle lanovkou už jela. Pěkná náhoda.

Lanovka

U kasy používám můj klasický způsob domluvy, mluvím česky a hraju pantonimu jak to jen jde. Poprvé dostávám lístky nahoru i dolu, ale jelikož znám jaká měla být cena jen nahoru, tak na podruhé již dostávám správně lístky pouze nahoru. Pán nám vysvětluje cosi o tom, že lanovka jede až v 16.hod. Budiž, to je asi hoďku, tak počkáme. Po chvíli si však uvědomíme, že lanovka stále jezdí. Aha, to nebylo, že lanovka jede až v 16.hod., ale že poslední lanovka jede nahoru v 16.hod.

Inka se velmi baví, když vidí jak zjišťuji kudy se jde ke kabinkám. Prostě ukazuji paní v trafice lístek na lanovku, ukazuji střídavě na jednu a druhou stranu a říkám: “Tam nebo tam ?”. Paní rychle pochopila.

Grosser Arber

Grosser Arber

Na Grosser Arber je krásně. Fouká příjemný větřík, který vyrovnává to šílené vedro. Fotíme se na všech možných vyhlídkách na kopci a mezitím jsme nalezli ukrytou kešku. Máme čas a není kam spěchat. Tak jsme se svalili na jednom velkém kameni a asi hodinku se prostě opalovali. Pohodička.

Grosser Arber

Při odchodu jdeme ještě na jednu vyhlídku, kde zjišťuji, že za vyvýšeninou je takové kamenné lóže. To byste nevěřili co mě napadlo. Volám na Inku, ať se jde podívat. Krásné soukromé místečko na okraji vysokých skal. V zápalu vášně jsme si ani neuvědomili, že v jednu chvíli Inča je hlavou z kopce z asi 300 metrů vysoké skály. Sranda. Už nějakou chvilku slyšíme blížící se vuvuzelu. Jen co jsme zneužili naše kamenné lóže, rychle se oblékáme, protože skupinka už dorazila na spodní část skály za vyvýšeninou, k našim batohům. Jakmile se objevíme na vrcholku, všichni se na nás culí. Asi jsme byli ještě trošku rozpálení. Chvilku se dáváme do řeči naší velmi omezenou němčinou a zjišťujeme, že partička mladých lidí bydlí na chatě přímo na Grosser Arber. Dobré místo si vybrali.

Cesta z kopce

Vyrazili jsme zpět. Naše cesta pokračuje z kopce do lázeňského města Bodenmais, poblíž kterého jsme měli opět vytipované místo na spaní. Byla to pěkná štreka z pěkně prudkého kopečka. Už jsme si přáli abychom mohli jít aspoň chvilku po rovince. Cestou opět doplňujeme vodu ve studánce a lovíme ještě jednu hezky ukrytou kešku. K večeru už unaveni přicházíme do města. Ince kousek před městem luplo v koleni a začalo velmi bolet. Nemohla na něj skoro došlápnout. Velká to nepříjemnost. Naštěstí po chvíli mohla aspoň chodit.

Lázenské město

Lázeňské město Bodenmais

Město je to hezké, ale musím si už jednou zapamatovat, že když se řekne lázeňské město, tak to znamená mnoho lidí, drahé ceny a tímpádem nic vhodného pro kemping. Jelikož nemáme eura, měli jsme jen pár na lanovku, musíme najít bankomat a vybrat peníze. Trošku jsme podcenil přípravu a nevzal s sebou skoro žádné jídlo. Bankomat se nám asi hodinku nedařilo najít, protože místní lázeňští hosté nám nebyli příliš schopni poradit. Inka už začala být únavou pěkně mrzutá, ale nakonec se podařilo a spravili jsme si náladu dobrou pizzou v resturaci. Inku opět velmi pobavilo, jak jsem se bez znalosit němčiny domlouval s obsluhou. Vždy jsem poslouchal číšníka, nerozumněl mu ani slovo, ale předpokládal jsem, že stejně očekává jen souhlas, tak jsem v jeho pauze jen řekl “Ja”. Když jsem si obědnával jídlo, tak jsem na něco ukázal a řekl jedinou naučenou německou větu pro objednání jídla. Obsluha se taky vcelu bavila, když teprve v polovině večera zjistila, že neumím ani slovo německy.

Lázeňské město Bodenmais

Cestou do města jsme prošli okolo mrňavého koupaliště. Zvažujeme tedy, že bychom ho kvůli vedru zítra navštívili a dali si chladivou pauzu. Najít nocleh to byla taky fuška. Museli jsme jít tmavou nocí asi 2 kilometry za město po silnici, abychom se dostali mimo dohled domů. Ale nakonec se nám podařilo postavit stan poblíž lesa pod místní silnicí, kterou od nás oddělovaly husté stromy. Přes to, že jsem byl již taky solidně unaven, nemohl jsem nějak usnout. Krev nám celou noc sáli protivní komáři.

Den druhý

Když se ráno probudíme a kouknu ven. Zjišťuju, že je na nás stejně ze silnice značně vidět a navíc asi 400 metrů od nás je fotbalové hřiště, kde se naštěstí zrovna nic nekoná. Hned po ránu moje střeva usoudila, že se vzbouří. Dával jsem to za vinu včerejší pitné vodě z potoka, ale Ince nic nebylo. Tak čert ví. Po probuzení jsme se ještě hodinku váleli na sluníčku a uživali si příjemného slunce. Inka využila toho, že silnice byla daleko a opalovala se hezky na nuda. Čímž mě samozřejmě svedla. Řeknu vám milování v rozpáleném stanu, to je nářez. Mám pocit, že jsme se zpotili úplně všude.

Vlakový přesun

Vlakový přesun

Sbalili jsme stan a že vyrazíme. Počasí se začalo trošku zatahovat a tak jsme se rozhodli, že místo koupaliště pojedeme dál podle plánu vlakem do města Frauenau, které je pod druhým vrcholem Bavorského lesa, Grosser Rachel. Ten už sice nestihneme dnes vyjít, ale někde pod ním zakempujeme a vyrazíme ráno.

Cestou se ještě stavujeme pro zmrzku. Inča si vždy pečlivě připravovala německá slovíčka a věty, abychom se domluvili. U zmrzky je s očividným nadšením konečně využila. Oba jsem se však zasmáli, když slečna zmrzlinářka odpověděla: “Můžete klidně mluvit česky”.

Jelikož jsme jeli jiným spojem, než jsme měli vytištěno, tak jsme zjistili, že nám ve Zwieselau nic nenavazuje a máme asi dvě hodiny povinnou pauzu. Poblíž bylo nějaké aqua centrum a tak jsem se rozhodli, že si povinnou pauzu prodloužíme a pojedem do Frauenau až posledním vlakem a zatím se vykoupeme.

Inka hned po příchodu zjistila, že je to právě to aqua centrum o kterém vyprávěla, že v něm byla se školou na výletě. Sranda, vodím jí všude kde už byla. Strávili jsme tam dvě hoďky, ale takhle báječně už jsem se dlouho nebavil. Hned jsme museli vyzkoušet holubičku alá Hříšný tanec nebo jestli se mi Inka dokáže pod vodou stoupnout na ramena a já se zvednout, tak aby jsme oba stáli. Povedlo se a co u toho bylo srandy. Vyblbli jsme se i v divoké řece, poleželi na lehátkách skrz které bublalo nekonečně bublinek a prostě si to užili. Až se nám po dvou hodinkách ani nechtělo pryč. Závěrečná sprška pitnou vodou s použitím mýdla nebyla po těch vedrech taky vůbec k zahození.

Freuenau

Chytili jsme vlak a hurá směr Frauenau. Městečko se zprvu tvářilo jako velmi hezká vesnička, ale to byl jen první dojem při pohledu na zavřenou restauraci u nádraží. Odlovili jsme si kešku na nezajímavém místě, za to v mém oblíbeném provedení, kdy si člověk občas splete kešku s rozvaděčem.

Stále jsme nějak nedokoupili jídlo a tak jsme na konci města opět usedli do pizzerie. Servírka byla sice milá, ale poté co jsme dostali jídlo nás úsměv přešel. Pizza byla neskutečně hnusná, dělaná v mikrovlnce. Inča dostala nedovařenou rýži a chudák se skoro nenajedla. No budiž, pokračovali jsme tedy dál směrem ke Grosser Rachel, hledat místo na nocleh.

Krásná rybářská osada

Rybářská osada

Blížila se nějaká bouřka a stále jsme nemohli nic vhodného najít. Na spoustě luk se pásly krávy. Když v tom jsme viděli pěkné jezírko v lese s hezky upraveným okolím. Tušili jsme, že to bude asi soukromé, ale zrovna tam bylo pár lidí a tak jsme se jich došli zeptat, zda si tam můžeme postavit stan. Z počátku z toho nevypadali moc nadšení. Ale když jsem vysvětlili, že je to jen na jednu noc a ráno vyrážíme na kopec, tak svolili. Dokonce nám ještě po chvilce radili kam si máme dát stan, aby na nás v noci nepadaly za bouřky větve ze stromů.

Rybářská osada

Zatímco my jsme postavili stan, tak oni si rozdělali velký oheň pod velkým roštem na grilování a popíjeli pivko. Tak mě hned napadlo, jestli nemají pivko navíc. Skočil jsem se optat, že bych dvě koupil a pán hned s úsměvem běžel do chaloupky a nabízel nám hned několik druhů. Tak jsme si vzali od každého dva kusy. A jak chutnalo. Trošku jsme litovali, že nemáme žádné maso na gril a v koutku duše jsme doufali, že budou grilovat a slitují se nad námi a dají nám také ochutnat. Po chvilce nás sice přizvali k ohni, ale kupodivu negrilovali. Prohodili jsme pár slov, ale jelikož jsme si moc nerozumněli, tak jsme se bavili spíš mezi sebou česky. Jejich parta se za chvilku překvapivě bez grilování sebrala a že jedou domů. Nechali nám hořící oheň a nabídli, že pokud chceme, tak můžeme použít jejich dřevo a ještě si chvíli topit. Fakt jsme litovali, že nemáme špekáčky.

Den třetí

Pláštěnka

Ráno jsem si trošku přispal a tak Inka skočila zatím do města nakoupit nějakou tu snídani, přičemž omylem pronesla přes kasu papírové kapesníky, které měla také zaplatit. Poté co jsme se posilnili vyražíme poklusem směr Rachel. Směju se, že musíme máknout. Po chvíli nám samozřejmě dochází síly a navíc přichází déšť. Oblékáme na sebe tedy plášťenky a hrozně se tlemíme tomu, jak v tom vypadáme. Chvilku jsme se dokonce museli schovat pod stříškou u domu, páč už pršelo tak, že nám zatékalo i do bot.

Mamuti

Mamuti

Když se nepatrně vyčasilo, tak jsme vyrazili na odbočku z trasy k blízké kešce. Místo se zdálo z dálky poměrně nezajímavé. Názor jsme však změnili jakmile jsme přišli blíže. Před námi byla ohromná ohrazená louka, kde jsem viděl pást se stádo pštrosů. Paráda. Přestalo dokonce i pršet. Poblíž bylo také dětské hřiště s houpačkama a hlavně lanovkou. To jsme museli hned vyzkoušet. Dokonce s přeletem přes potok. Pěkně jsme se vyblbli, jak malí.

Jenže za chvilku začalo zase pršet. Naštěstí u boudy navazující na ohradu byl velký přístřešek. Tak jsem schovali a čekali a čekali. Byl tam jakýsi automat na žrádlo pro muflony za 50 centů. Jelikož jsme se nudili, tak jsme tam těch 50 centů hodili. Čekal jsem, že vypadne nějaká malá porce, kterou nám za chvilku sežerou a zas se budou nudit.

Mamuti

Ale kdepak, vypadla vcelku velká krabička kukuřice a tak jsme měli na další čtvrt hodinku o zábavu postaráno. Mamuti se k nám hned seběhli a žrali nám hezky z ruky. Bylo srandovní, chtít se vyfotit s pohledem do foťáku a nechat jim tam mezitím svou ruku v tlamě jentak na zdařbůh.

Po chvíli nám však i žrádlo došlo. Co teď ? Stále prší. Hms, ale je tu hezky a sucho. Tož jsme si tam předali trochu lásky. Mufloni na nás celou dobu koukali a některé jsme pak možná i inspirovali.

Svižně na Grosser Rachel

Svižně na Grosser Rachel

Poté konečně přestalo zase pršet. Bylo příjemně, po dešti, žádné vedro. Věděl jsem, že nemáme zrovna moc času. Musíme dnes vyjít na Rachel a také stihnout sejít dolů do Spiegalau. Vyrážíme tedy velmi svižným tempem. Inka trošku nestíhá, ale drží se. Mě je moc dobře jasné, že mi časem stejně dojde energie. Počasí si s námi pěkně zahrává. Chvilku prší, chvilku svítí slunce. Člověk si nandá pončo a hned se na slunci začne potit, tak ho sundá a začne pršet. A takhle to bylo snad co deset minut. Nahoře začala pěkná horská krajina. Na mě už došla pěkná únava a tak jsem sotva lezl, zatímco Inča právě nabrala tempo. Už jsme si mysleli, že vidíme vrchol a jsme nedaleko. Po chvíli jsme však zjistili, že je to jiný kopec a Rachel je ještě asi kilometr schovaný za ním.

Za celou cca 4 hodinovou cestu jsme nepotkali ani živáčka. Až kousek u chaty pod Rachel jsme potkali turistický pár. Zdravím česky a oni překvapivě taky česky odpovídají. Však by ne, je pondělí, u nás je svátek v Německu se pracuje. Doporučují nám výbornou gulášovou polévku v chatě. Jenže mi stejně nemáme už zase eura.

Chata na Grosser Rachel

Konečně jsme dorazili k pěkné chatě. Ani jsem nějak nečekal, že tu nahoře něco bude. Od chaty vede ještě pěkně prudká asi 500 metrů dlouhá cesta na vrchol. Vyrážíme tedy k vrcholu, s tím že si pak u chaty odpočinem a dáme si třeba aspoň jednu polévku za poslední drobné. Jelikož už zase svítí slunce, tak nás kopec pěkně drtí a jdeme z posledních sil s plnou polní. V půlce kopce to vzdáváme. Batohy jsme zahodili za kmen kousek od cesty a pokračovali na lehko. Hned nám bylo o něco lépe.

Grosser Rachel pokořen

Grosser Rachel pokořen

Dobyli jsme další vrchol. Bohužel nám po chvilce došly baterky ve foťáku a náhradní jsou pod kopcem v baťohu. Jsme moc rádi, že už to máme za sebou. Únava se skutečně stupňuje. No jo, jenže ještě nemáme kešku a ta je asi 500 metrů přesně na druhou stranu kopce. Budiž, vyrážíme za ní a to sice pěkně z kopce. Už při cestě dolů jsem si představoval tu únavu cestou nahoru. Naštěstí nás po odlovení kešky táhla nahoru po velkých kamenech motivace, že je to poslední kopec a pak už je to jen z kopce.

Vyzvedli jsme batohy a hurá k chatě. Pán chaty posedával venku před chatou a už z dálky nás zdravil. Povinné foto u výškové značky a už zjišťujeme jestli si můžeme dát polívku. Snažím se vysvětlit, že nemáme eura a jestli by šlo platit kartou nebo v korunách. Rádi bychom si dali dvě pivka a jednu polévku. Karta samozřejmě nelze. Pán říká, že pivo stojí asi 9 euro a polívka 6 euro a ptá se kolik máme. Já s úsměvem odpovídám: “Fír”. Snažíme se marně dohodnout, zda lze platit v korunách. Pán nám nabízí speciální slevu. Dvě piva a polívku za 14 eur. Vůbec si nerozumíme, až nakonec se dohodnem, že mu dám 250Kč, v hodnotě cca 10 eur, přidám 4 eura a půjde to. Po chvilce přináší pivka. Po takovém výstupu chutná jedna báseň a hned bych si dal další.

Obří horská polívka

V zápětí se k nám blíží polévka. Ale není to jen tak ledajaká polévka. Když nás pán chaty viděl, tak se nad námi slitoval a přinesl nám místo běžné porce ohromný talíř plný polívky a asi 6 krajíců chleba. A jak byla výborná. To byla bašta. Pěkně jsme se nacpali. Vyptával se nás odkud jsme, odkud jdeme a tak. A tak mu také říkáme, že chceme pokračovat směrem na Spiegalau. Pán se jen směje se slovy, že to do večera nestihneme, že je to moc daleko. Dáváme tedy na jeho radu a místo do Spiegalau, míříme do údajně bližšího KlingenBrunn.

Ptáme se taky jak je to v Německu s kempováním na divoko, zda se to může nebo nemůže. Pán to pochopil, tak, jestli můžeme kempovat přímo nahoře. Tak nám vysvětlil, že vedle chaty určitě nikoliv, protože by mu to odrazovalo hosty v jeho chatě, kde nabízí i pokoje. Ale pokud někdo odejde o kilometr za kopec, v noci tam postaví stan a brzy ráno ho zbourá, tak ranger pravděpodobně nepřijde. A kde není soudce, tam není trestu.

Už zase frčíme z kopce

Smrček

Loučíme se a vyrážíme dolů do města. Cestou nás provází les plný mechu. Inka si v lese uloví malinkatý stromeček na památku a cestuje na dále s ním. Chce si ho doma pěstovat. Třeba z něj na vánoce bude hezký smrček. Bohužel druhý den jej někde odloží a zapomene na něj.

Konečně jsme dorazili do města. Není to KlingenBrunn, ale menší městečko před ním Barenau, kde je vlaková stanice KlingenBrunnen. Je to trasa, kterou se máme vracet ze Spiegalau zpět do Železné Rudy. V KlingenBrunn by byla ještě jedna keška, ale už nemáme moc chuť na dalších cca 5 km chůze. Marně se snažíme najít otevřený penzion, kde bysme si dali pivko. Zrovna se ptáme nějaké paní co penzion už zavírá, když v tom slyším vlak. Ptám se tedy, zda můžeme proběhnout skrz blízké křoví na zastávku, zda to jde. Paní nám bohužel blbě rozumí a Inka trošku zmatkuje a tak místo, aby nám řekla, že můžeme běžet, tak se začínají dohadovat v kolik jede nejbližší vlak. Po pár minutách, nám říká, že jede teď. To je mi jasný, když už ho slyším. Snažíme se tedy oběhnout trať po nejbližším přejezdu na zastávku, avšak vlak potkáváme právě na přejezdu. Zastávka je na znamení, takže ani nestaví.

Kemp v lese

Nedá se nic dělat, je na čase najít místo na kemp. Všude samý les a kde není les, tam stojí pro změnu dům. Zkoušíme jít po nějaké cestě dál od města, ale nikde nic. Asi po hodině hledání se nakonec vracíme na parkoviště, okolo kterého jsme do města přišli. Oficiálně ještě v národním parku. Schovaní v lese jsme našli nějaký plácek na stan a na rychlo jej stavíme, protože koncentrace útočících komárů je maximální. Doufám, že podlaha stanu vydží drobné ostré větvičky na zemi. Naštěstí vydržel.

Den čtvrtý, tedy poslední

Po ránu opět vyrážíme na vlak. Nepamatujeme si přesně minutu v kolik to jelo a tak vlak potkáváme opět na přejezdu. Zase ujel a další jede až za dvě hodiny. Ve městě není nic zajímavého. Rozhodli jsme se tedy, že vyrazíme do cca 3 km vzdáleného Spiegalau. Podle navigace zjišťuji, že podél kolejí vede brzy turistická stezka a tak se na ní za chvíli napojujeme.

Spiegalau

Cesta do Spiegelau

Příjemná cesta chladivým lesem. Podél cesty se vine malý krásně zrzavě zbarvený potok. V první chvíli si myslím, že ta barva je od slunečních paprsků. Avšak voda je opravdu nějak zabarvená, pěkné. Poblíž Spiegalau lovíme další kešku. Jedna z těch, které rád loguji jako Needs archived (označení pro zrušení). Jelikož je na zcela nezajímavém místě v lese vedle kolejí. Přitom kousek na proti je krásný velký park obklopený lesy a plný jezírek, což by bylo jistě hezčí místo kam by nás keška mohla zavést.

Zrzavá voda

Ve Spiegalau jdeme pro další kešku, která nám ukazuje krásný lesopark. Nevím přesně jak je velký, ale my v něm prošli asi 3 km, než jsme vyšli na druhém konci. Lesopark je plný nejrůznějších atrakcí a houpaček pro děti. Vše vyrobené pokud možno z přírodních materiálů, takže to do lesoparku krásně zapadá. Samozřejmě musíme taky všechno vyzkoušet. U některých atrakcí ani nevíme jak se ovládají a tak musíme vyzkoušet vše možné než docílíme toho, co to asi mělo dělat. Takové kešky mám naopak rád. Lesopark byl příjemným odpočinkem a jinak bysme ho pravděpodobně nenavštívili.

A už musíme domů

Letíme domů

Konečně jsme dorazili zpět na nádraží. Už od včerejška víme, že plánovaný Poledník nestihneme. Nocovat jsme na něm totiž chtěli už na dnešní den, ale neva. Po zjištění v kolik nám jede vlak ještě nakupujeme nějaké to pivko na cestu a něco k jídlu a vyrážíme směr Praha.

Pěkný výlet to byl.

Stopem do Varšavy a zpět za tři dny

Stopem do Varšavy a zpět za tři dny

Polsko – 28.9.2009

Jak to začalo

Tak se zase blížil víkend, dokonce prodloužený a já cítil možnost někam vyrazit. Plním si svůj sen navštívit všechna hlavní města v Evropě. Už delší dobu jsem pokukoval po Varšavě. Teď byla ideální příležitost.

Hrozně mě baví cestovat co nejlevněji. Prozkoumal jsem tedy levné letenky, vlaky, atd. do Varšavy. Žádný zajímavý způsob jak se tam dostat. Až mě napadlo, že pojedu stopem. Nikdy jsem v zahraničí stopem ještě nebyl.

Plán cesty

V plánu bylo jet jen s malým batohem, spacákem a karimatkou. Přespat jsem chtěl někde náhodně pod širákem nebo pod nějakým přístřeškem. Původne jsem plánoval cestu sám, ale jelikož přeci jen ve dvou by to bylo bezpečnější, zavolal jsem Honzovi D. jestli se přidá. Jet sice chtěl, ale bohužel nakonec onemocněl, takže jsem zůstal v plánu opět sám. Což byla možná nakonec výhoda, v jednom se lépe stopuje. Na jeho popud jsem si nakonec vzal raději krosnu i se stanem. Byl jsem perfektně vybaven vším co jsem mohl potřebovat.

Hurá na cestu do Varšavy

V sobotu v 10 ráno jsem skočil v Praze na vlak a díky in-gold jsem zadarmo dorazil do Náchoda. Tam jsem si odlovil jednu kešku a dal si pohodový oběd.

Plán byl jasný, silnice E67 přes Wroclaw bude moje trasa. Kolem 14.hod. jsem se postavil na stop a už to začlo. Během 5 minut mi zastavila první dodávka. Nějaký polák, který nemluvil vůbec česky a já ani slovo Polsky. Jen jsem zahlásil Warszawa. On něco řekl polsky a pochopil jsem, že jede do města Kudowa. Vůbec jsem netušil kde to je, jen jsem měl radost, že je to někde v Polsku. Nasednul jsem a vyrazil. Po chvíli jsem si v navigaci našel, že je to sotva pár km za hranicema 🙂 Další dvě auta mě opět popovezli jen pár km. Bylo vždy vtipné, jak mi řekli kam jedou a já vůbec neměl tušení kde to je. Tak jsem prostě nasednul, jel a přitom koukal do GPS jestli jedu po své trase.

U města Szczytna jsem se trošku zaseknul. Nikdo nechtěl zastavit. Potkal jsem tam hezkou svatbu s kočárem taženým koňmi. Všichni poláci se na mě vesele usmívali. Myslel jsem si, že je to kvůli tomu že mám na cedulce napsáno Warszawa a jedu tak daleko. Na druhé straně silnice stála policie, což jsem měl obavu, že má trochu vliv na řidiče a bojí se stavět v místě kde se to možná nemůže. Nikam dál popojít nešlo, protože tam byla dlouhá zatáčka. Tak jsem kouknul do navigace a vydal se přes louku a lesy zkratkou asi o 2km dál po E67. Když jsem procházel s krosnou přes golfové hřiště a mizel v hustém lese, tak na mě obyvatelé blízkého domečku koukali dost nechápavě. Paráda, stopuju do Warszawy a procházím se v polském lese, jak doma.

Asi po hodině cesty a cca 3km se mi podařilo vrátit se zpět na silnici, kde mi během chvilky zastavil Lukáš. Podobně starý chlapík jako já, si to frčel osobáčkem až do cca 200km vzdáleného města. Myslím, že to bylo Kepno. Chlapík trochu rozumněl česky a tak jsme celou cestu parádně pokecali. Já míchal češtinu, slovenštinu, ruštinu a občas pochytil nějakou polštinu a cesta parádně ubíhala. Lukáš jel zrovna za svoji manželkou, kterou čekal již brzy porod. Pokud toto čte tak gratuluji k dítku. Cestou mě pobavilo, že jsme projeli kolem města Sobotka, což je stejné jako město poblíž mého rodného kraje. Lukáš mě jen upozornil, že se to čte Sobůtka. Překvapilo mě, kolik osobních aut v polsku má CB rádio a také, že v každé třetí vesnici je radar. Nejsou sice všechny funkční, ale je jich dost. Řidiči tam CB rádio dost často používají pro varování před policejní hlídkou. Lukáš byl super chlapík a posledních 15 km se mi snažil sehnat dalši vozidlo na mou cestu. Pořád slyším jak do rádia volal něco jako: “Mobilky, mobilky, szukame transporta pro chlapaka do Warszawy”. Někteří řidiči vtipně odpovídali, že kdybych byl holka tak mě možná svezou nebo ať si stopnu autobus. Mimochodem Lukáš mě naučil pár základních polských slov a frází a vysvětlil mi, proč se na mě předtím řidiči tak smáli. Měl jsem na cedulce nápis Warszawa, ovšem ze zvyku píšu Z přeškrtnuté uprostřed. Jenže v polsku přeškrtnuté a nepřeškrtnuté Z není to samé, nýbrž to znamená něco jako naše Ž. Takže jsem jim komolil název hlavního města.

Poté co jsem se rozloučil s Lukášem už začínala být docela tma a byl jsem na neosvětleném místě, dost nevhodném na stopování. Opět jsem však nečekal dlouho a vzal mě nějaký mladý klučina. Ten uměl pouze čistě polsky, takže jsme si sice snažili povídat, ale nerozuměli opravdu ani slovo. Popovezl mě opět jen pár kilometru a když mě vysadil byla už černo černá tma. Rozhodl jsem se tedy, že už bude rozumnější někde zakempovat a pokračovat ráno. Měl jsem hlad a tak jsem si chtěl dát ještě svačinku a pak jít spát. Svačinku jsem si mohl dát klidně u silnice a ještě zkoušet stopovat. Moc sem se ale nenajedl, hned mi zas někdo zastavil. Tentokrát chlapík v krásném starém Mercedesu, který pracoval v Německu se Slováky a tak mluvil krásně slovensky. Popovezl mě asi 30km za město Wielun, kde jsem se opět pustil do svojí svačiny.

Sluchátka na uších pohoda, když v tom z parkoviště u kterého jsem stál vyjiždělo auto s dvěma chlapíky. Nevěděl jsem, jestli na křižovatce zastavili jen aby se rozhlédli nebo zastavili mě. Tak jsem otevřel dveře a řekl mé jediné polské slovo: Warszawa. Zjistil jsem, že chlapíci jedou až do cca 250km vzdálené Warszawy. Paráda. Ze začátku mě trochu vyděsily, když se mě začali ptát jestli se v noci sám nebojím stopovat. Odvětil jsem typickými větami o tom, že informuji kamarády o tom kde jsem a jsem tedy zajištěn. Chlapíci se však opravdu jen ptali. Wojciech a Artur byli perfektní chlapáci. Wojciech furt nechápal, co já čech, dělám v deset večer v naprosté tmě s krosnou na stopu, sám a neumím ani slovo polsky. Kluci mi koupili pivko a dozvěděl jsem se, že se vracejí z jediného města které jsem si cestou zapamatoval. Sobotka. Byly tam na turnaji v Judu a oba ve své kategorii byli na stupni vítězů. Chvíli jsme si povídali a já jsem pak usnul. Sice není spánek na stopu moc bezpečný, ale přemohlo mě to.

Do Warszawy jsem tedy dojel asi za 10 hodin šesti auty. Poblíž Warszawy se mi nabídli, že mě hodí k hotelu. Já jsem však říkal, že chci kempovat ve stanu. Potom jsme si zřejmě hodně nerozumněli naší českoposlštinou. Furt mi vysvětlovali, že kempy jsou zavřené. Tak jsem ukazoval na GPS, že vedle místa kde Wojciech bydlí je les a říkal jsem ať mě zavezou tam, že si lehnu v lese do spacáku. Oni mě furt přesvědčovali, že to nejde, že je to nebezpečné. Já jsem říkal, že na hotel nechci. Nikoliv proto, že by byl drahý, ale že když mám spacák, tak chci zkusit spát venku. Pak se kluci bavili mezi sebou a já začínal lehce tušit. Cestou koupili ještě nějaký piva a zastavili jsme před jejich domem. Naznačili mi, ať jdu s nima. Tak jsem se ptal, jestli můžu postavit stan u nich na zahradě. To už mě ale zvali dovnitř. Wojciech mě seznámil se svou ženou a dcerami. A ženě říká: “tak jsme vyhráli diplom a čecha k tomu”. Parádní rodinka. Popili jsme ještě pivko, opět mixem všech jazyků jsme si ještě asi hoďku povídali. Paní domu mi nabídla  večeři, kterou jsem s díky odmítl. Již tak jsem přijímal mnoho. Ustlali mi na gauči a šel jsem spát. Ráno mi paní domu udělala snídani a přijel Artur, který mě odvezl do centra Warszawy. Obdaroval mě hruškami z vlastní zahrádky a čepicí stáje F1 Renault. Baječní lidé. Doufám, že jim to budu moct někdy oplatit.

Inu, byl jsem ve Warszawe. Vyrazil jsem tedy na kešky. V celém polsku je jich velmi málo. Jsou i úseky, kde třeba 200km žádná keška není. Když jsem jich odlovil poměrně dost, tak jsem zjistil, že jsou poměrně nevhodně umístěné. Nebyly u turistických cílů jak bývá běžné. Došlo mi, že pokud chci projít také celé centrum, tak to nestihnu do rozumné hodiny na odjezd, abych mohl nocovat někde mimo město. Ale co, blázen jsem, tak jsem šel projít centrum a pak se to nějak pořeší. Centrum Warszawy je poměrně hezké. Teprve ve Warszawe jsem si vybral z bankomatu první zloté. Celou cestu jsem je nepotřeboval. Dal jsem si na starém městě malou večeři a napsal jsem nejhezčí vzkazy na spoustu pohledů pro přátele. Bohužel pohledy jsem tam pak všechny zapomněl. Celou dobu jsem neměl mapu a chodil pouze podle navigace. Vždycky jsem nastoupil do nějakého MHD a koukal, jestli se přibližuje místu kam se chci dostat. Když to někam zatočilo, tak jsem vystoupil. Tahle metoda se mi jednou vymstila, když jsem nastoupil do autobusu, který měl dvě zastávky asi po 300 metrech a další jsem se nastačil divit kolim metrů napočítala GPSka než autobus zase zastavil. Odvezl mě 5 km za město. Ale nebyl jsem jediný překvapený, z autobusu vystoupila i spousta poláků a všichni jsme šli asi kilometr zpět na nejbližší zastávku do centra. Večer jsem podobným způsobem vycestoval na okraj Warszawy. Byla už asi půlnoc.

Cesta zpět z Varšavy

Zkusil jsem chvíli stopovat, ale byl jsem už dost unavený. Tak jsem se rozhodl, že zakempuju. U silnice stál ohromný billboard a za ním lešení, jehož nejnižší podlážka byla asi 2 metry nad zemí. Ideální, když se tam někdo na mě podrápe, tak mě vzbudí. Ale jelikož mě varovali, že je nocování venku je ve Varšavě velmi nebezpečné, tak jsem si dal spacák přímo na plechovou podlážku bez karimatky, abych se mohl případně rychle sbalit a zmizet. To byla chyba, jelikož jsem se nachladil. Naštěstí se to projevilo až v ČR. Billboard byl lehce průhledný, proto jsem ze začátku koukal jestli nechodí někdo kolem a není mě vidět. Podemnou běhali akorát nějaký psi a občas prošel někdo kolem. Nakonec jsem usnul.

Když jsem se o něco později probudil, tak slyším hlasy. Tři kluci stojí před billboardem a koukají na billboard. Nevěděl jsem jestli koukají na mě nebo na billboard. Když jsem uslyšel, jak mluví o bivaku, tak mi došlo, že to bude spacák. Zasmáli se a šli dál. Asi v sedum ráno mě probudilo velké dopravní letadlo, které proletělo kousek nad mojí hlavou. Spal jsem kousek vedle letiště.

Vydal jsem se tedy na stopa zpět. Cestou zpět mě vezli samý TIRáci. První mi říkal, že nejede na Wroclaw, tedy po mé E67. Ale nastoupil jsem a hlídal si trasu na GPS abych včas vystoupil. Když jsem viděl, že odbočil z E67, tak jsem mrknul na mapu a viděl, že tou trasou se dá dojet do Českého Těšína. Tak jsem pokračoval. Nevěděl jsem jak daleko jede. Zastavil asi 20km za touto odbočkou u nějaké továrny. Pak mě myslím popovezl kousek ještě jeden TIR a třetí TIR jel přímo do Prahy. Jenže bylo teprve 11 dopoledne a přišlo mi zbytečné jet už do Prahy. Vystoupil jsem tedy ve městě Czestochowa. Vcelku hezké město s nějakým palácem a parkem. Vyfotil jsem se v parku se třema krásnýma polkama a později zjistil, že je to asi vcelku významné polské město.

Když jsem se vydal na další cestu, čekalo mě nemilé překvapení. Oba pruhy v mém směru dostávali nový asfalt a byla tam velká pomalu jedoucí kolona spojená v protisměru. V tom se mi nechtělo stopovat. Neviděl jsem jak daleko ta oprava vede, jestli pár stovek metrů nebo několik kilometrů. Ale líbila se mi ta mašina na asfalt, tak jsem se šel podívat a pokračoval dál po uzavřené silnici. Za chvíli mě čekalo další překvapení. V mé části silnice byl přerušený most. Po té části kde jezdili auta se nedalo projít jelikož jezdili těsně vedle zábradlí. Přeběhnout na druhou stranu taky nešlo, jelikož bych musel proběhnout mezi třemi pruhy pomalu jedoucích aut. Podejít most taky nešlo, jelikož tam dělnící měli vysoké ploty. Byl jsem tam v pasti. Asi 30 minut jsem koukal, jestli se neudělá mezera mezi auty abych přeběhl na druhou stranu, kde se dalo přejít. Nic. Nedalo se nic dělat, začal jsem stopovat přímo na výjezdu ze staveniště v té pomalu jedoucí koloně. Naštěstí mi po pár desítkách minut zastavil nějaký TIR. Opět jsme si moc nerozumněli, tak jsme toho moc nenakecali. Jen vím, že jel až do Říma. Kdybych nemusel zpět do práce, tak bych jel s ním. Nicméně projížděl přes Český Těšín. Tam jsem doufal, že chytím vlak do Prahy. Na hranicích mě bohužel musel vyložit, jelikož o svátku kamión ve dne v ČR nesměl jezdit. Chytil jsem český signál a našel si spoj a taky dvě kešky v Českém Těšíně, které jsem si stáhnul v Czestochowe v internetové kavárně. Dostat se dolů do města nebylo zrovna jednoduché, jelikož před mostem byly všude ploty a most vedl snad kilometr přes celé město a pak bych musel zpět pod most a něměl bych šanci stihnout vlak. Přelezl jsem tedy ploty u mostu, seškrábal se přímo dolů a spěchal na vlak. Pendolino mi bohužel ujelo. Těšil jsem se na svačinku, která je v ceně v první třídě. Vydal jsem se tedy pro ty kešky. Ty jsem tam nakonec musel taky nechat, jelikož by mi ujel i druhý, ten den poslední vlak. Chytil jsem ho na poslední chvíli. Cestou jsem se seznámil s pár spolucestujícími a kolem půlnoci jsem přijel do Prahy. Byl to naprosto parádní výlet a už se těším na další. I když bude zima, už to teď asi tolik nepůjde.