První Den cesty
Můj první Den cesty a celkově druhý dálkový pochod. První akcí byla účast na 5BV.
Registrace
Den cesty znám cca rok či dva od Vláďi Jelena, coby kamaráda a účastníka, kterého jsem už loni sledoval na nějaké noční trase na mapě a v půl druhé ráno mu posílal povzbuzující sms.
Letos mi DC připomněl můj spolubydlící, synovec a nově taky účastník Lukáš Neoproud, který pomáhá pro Den cesty připravovat jakousi mobilní aplikaci pro Windows phone. Tak mě to zaujalo a říkal jsem si, že se podívám kdy a kde se jde, že bych to mohl zkusit.
Pár týdnů před závodem zjišťuji, že trasa vede okolo mého rodného města Lomnice nad Popelkou. V podstatě celou trasu od Kumburka až na Kozákov a Frýdštejn znám. Tam prostě chybět nemůžu. Navíc ta trasa je parádní. Okamžitě kontroluju kalendář, registruju se a posílám startovné.
S kým vyrazit
Do závodu jsem po krátké chvilce ukecal i přítelkyni (Dominika Cermanová) a Majloše (Miloš Chmelař), který bohužel už dva týdny před startem musel závod vzdát kvůli zdravotním potížím. V práci se ptám Jirky (Jirka Petřík) jestli se závodu účastní, jelikož ho nevidím na registraci. Odpověď je jednoduchá: “Jasně, právě jsem se zaregistroval”. Vláďa jde samozřejmě taky i s Mončou Jelen Sýkorovou. Tak dobrý, máme docela dost lidí.
Cíl si s Domčou dáváme na 40km. Tempo volná chůze, doufám, že jen krátké pauzy, mimo svačin a oběda. Večer bychom měli být v pohodě na Malé skále, odkud nám jede poslední spoj v 17:41. Ten asi nestihneme, přijdeme tam tak v 8 večer. Tak budeme improvizovat. Možná taky půjdeme dál.
Příprava
Týden před závodem jdeme s Vláďou, Jirkou, Domčou a dalšíma 10 lidma na výlet z Černošic do Hlubočep na zvěřinové hody. Parádní akce. 20km za cca 6 hodin a dalších 9 hodin v hospodě 🙂
Druhý den si pročítám reporty z jara 2015 a rozhoduji se, že bych mohl taky zkusit rovnou napsat report ze svého prvního Dne cesty a není lepší čas než začít hned.
Vzpomínám si, že bych mohl začít jíst magnesium. Ničemu neuškodí a jako prevence proti křečím je fajn. Zároveň jsem připravil i věci co jsem měl na Horské výzvě. Jód, náplasti proti puchýřům, Voltaren, obinadlo, Ibalgin mast + tablety, kalciovou mast na odřeniny a radši i černé uhlí, kdybych se z toho závodu posr.. 🙂 A ještě mi chybí hroznový cukr a na HV měl někdo nějaký pudr na nohy a hrozně si to chválili.
Pomalu plánuju trasu. Ideální by bylo jít cca 15 minut na km, abych se případně večer po odpojení Domči na 40.km mohl k ránu dostat ke vzdálenostem kolem 80km.
Myslel jsem, že Ještěd je tak 100km a ono nyní dle mapy hospod od Olafa vidím, že je to 60+km. To bych mohl dát.
Dva dny před závodem se většina kamarádu rozhoduje jít jen na Malou Skálu (40km). Že bych šel dál jediný ?
Závod
Vlak z Lomnice má přijet 20 minut před startem a tak raději prosím skupinku jedoucí z Prahy, ať nám vše potřebné vyzvednou. Nakonec však přijeli ještě později než my a start se o 15 minut odkládá.
Je to tady. Vyrážíme. Je nádherně slunečno, teplota ideální. Do mapy není nutno koukat, stačí jít s davem.
Cestou na Kumburk se snažím ladit trackovací aplikaci. Mám tablet a externí modem s WiFi. Smart phone nevlastním. Avšak nastavení vypnutí WiFi při zamčení obrazovky se nejeví jako ideální, pokud chci odesílat aktualizace. I poté sice vidím aktualizace od ostatních, ale ja jsem stále na 1.km. Pomáhá až restart aplikace.
Kumburk znám velmi dobře. Skupinku upozorňuji na krátký prudký kopec a blízkou hospodu na Klepandě, kde se již za chvilku stavíme na pivo a malinovku. Ja prohodím pár slov s mojí babičkou, která bydlí v domku naproti a jdeme dál.
Hlavní zástup nám sice utekl, ale cesta do Bradlecké lhoty byla dílem okamžiku. Občas jsme i popoběhli. Při výstupu na Tábor se Domče dělá poněkud špatně a tak zpomalujeme a dáváme si cukr a pití. Kluci na nás čekají na Táboře. Opět malinovka a hroznový cukr a Domče je lépe. Hurá na Košov, má oblíbená hospůdka čeká.
Trošku popobíháme a máme štěstí, na zahrádce je volno. Což jak posléze zjišťuji, je velmi dobře, protože vevnitř je nedychatelný vzduch. Trošku lituju, že jsem ostatním tuhle hospůdku doporučoval. A to poté ještě zapomenou na dvě jídla, která dostáváme až skoro po hodině. Nikomu to moc nevadí, všichni cílí na devátou hodinu na Malé Skále, kdy jede poslední vlak do Prahy. Jediný nervózní jsem já. Rád bych pokračoval i v noci a tohle byl velký kufr. Tak si říkám jestli to při takhle volném tempu hrotit nebo to večer taky zabalit.
Konečně jdeme dál.Čeká nas víceméně rovný úsek. Potkávám pár známých, kteří jdou na čarodějnice, kam jsem taky zván. Další motivace to večer zabalit.
Cesta ubíhá krásně. Kousek pod Kozákovem se rozhodnu doběhnout skupinku před námi na poslední rovince. Jak se však ukazuje, rovinka není poslední. Běžím tedy, jen tak pro radost, volným tempem až ke kontrole.
Domča se rozhodne skončit a volá si odvoz, ale po pár vteřinách ji přesvědčujeme, že už je to v podstatě jen z kopce a tak se odvoz posouvá až na Malou Skálu. To je asi poslední impuls k ukončení závodu. Lehce začínám cítit nohy, večer mě čekají kamarádi u ohně, je možné se nechat odvézt a jelikož jsme na chvostu, šel bych v noci asi sám a skončil někde ve tři ráno na Ještědu. Rozhoduji se tedy skončit také na Malé Skále.
Úsek z Kozákova do Koberov neznám. Krásné výhledy na obě strany. Když zjišťuji že půjdeme přes Skalní město, hýřím nadšením. Mám to tam rád. Na asfaltovém úseku nás dohání jakási skupinka a tak trochu zrychlujeme tempo. Přeci se nenecháme předejít zadarmo. Vzpomínám si, že v Besedicích bylo příjemné občerstvení a něco dobrého, jen už nevím, co to bylo. I skupinka za námi to potvrzuje. Prý výborné Svijany a kuchyně. Hms, Svijany nemusím, ale přesto ještě zrychlujeme, ať vyhrajeme symbolický souboj o hospodu. S Jirkou nenecháváme nic náhodě a posledních 100m raději běžíme sprintem přímo k okýnku bufetu. Zahlédnu, že mají můj oblíbený Bernard a ještě za běhu ho objednávám. Náš sprint byl zbytečný, druhá skupinka očividně mířila do jiného občerstvení které neznám. Ale pobavili jsme všechny okolo.
Během posezení se nějaký nešťastník vrací pro zapomenutou mapu s itirenářem. Bere to sportovně a odbíhá slušným tempem zpět do skal. Podobně jsem se vracel na Táboře asi 100m pro hůlky.
Cesta skalním městem je super, ale pozorně sledujeme značky. V noci to tu bude sranda. Potkáváme i pár lidí, kteří tu bloudí a šli omylem v protisměru. Vyhlídka nás mate stejně jako ostatní nápisem Husníkova, ale hned vedle je ta správná.
Cestou do Malé Skály ještě chvíli zaváháme při nalezení asfaltové cesty, ale naše cesta je přeci turistická pešinka.
Po chvilce už se loučíme s ostatníma u přejezdu a už jen ve dvou jdeme na K6. Cestou potkáme borce, který jde na Ještěd. Zdá se, že se těšil, že půjdeme s ním. Bohužel, my už to máme za pár. Na Malé Skále jde napřed, protože mi ještě navigujeme odvoz a po chvilce taky stoupáme. Najednou se ozvaly nohy a uvědomuji si, že bych toho měl na Ještědu opravdu dost. Domča mě sice ukecává abych šel dál, i lidí chodí ještě dost, sám bych nešel, ale už jsem se rozhodl.
Po vystoupání schodů si nejsem jist kam dál. Vyhlídka bude určitě nad silnicí, takže doleva. Jsou tu nějaké trojúhelníčky, to by mohla být značka vyhlídky a tak ji následujeme. Cestou se ještě málem nechám zmást odbočkou kamsi výš, kde jsem si podle paměti myslel, že je vyhlídka. Důvěra ve značky se i přes podezřele klesající cestu nakonec ukázala jako správná.
Už jsme na K6. Je to tady, je konec. Naposled připojím tablet na internet, nechám aplikaci odeslat data a ukončuji závod.
Je nám divné, že jsme nepotkali klučinu, co šel před námi. Odbočka na vyhlídku je docela dlouhá a měli bysme ho potkat. Cestou zpět se to vysvětluje, zabloudil a potkáváme ho jak jde teprve k vyhlídce. Raději ještě další závodníky upozorňujeme, kde vyhlídka je.
Za chvíli už nás dole vyzvedává auto a na mě padá únava. Ale to je jen tím jak je teplo. Večer u ohně zjišťuji, že vlastně nejsem nijak zvlášť unavený a ani ty nohy nebolí. Trochu lituju, že jsem se nehecnul, ale však to není naposled. Díky za skvělou akci. Organizace i trasa byly perfektní. A na podzim doufám, že mi nic nezabrání se znovu zúčastnit a tentokrát už skutečně Den cesty.
Tuhle část trasy mám rád. Prašná hliněná cesta. Výhled na Tábor, vpravo skokanský můstek, který slouží i jako rozhledna a v dáli stále zasněžené hory. Potkávám cestou pár známých, kteří zrovna jdou na čarodky, kam jsem taky zvaný. Cesta parádně utíká. Když stoupáme ke Kozákovu, kochám se výhledem na Český ráj, hruboskalsko a Trosky. Cestou na Kozákov si dávám hroznový cukr a dostávám chuť doběhnout pár lidí předemnou s tím, že je to poslední rovinka. Ovšem pak se vynořuje ještě jedna rovinka a další lidi a tak nakonec pozvolna běžím až ke kontrole. Tam už mě lehce začínají bolet nohy.
Domču začínají bolet kolena a tak si volá odvoz. Avšak jelikož jí vzápětí přesvědčujeme, že už nás na Malou Skálu žádný kopec nečeká, tak odvoz hned ruší a odvoz bude mít až odtamtud. To byl možná poslední bod zlomu, kdy jsem se rozhodl, že to tam zabalím taky. Jelikož všichni z party tam končí a ještě se budu moct svézt a stihnout večer čarodky a už mě i začínající bolet nohy. Nebo se o tom aspoň snažím přesvědčit, abych si našel výmluvu, proč nejít nocí dál sám.
Cesta na Malou Skálu mě baví, když zjišťuju, že půjdeme přes Besedice, tak se těším na skalní město. Kdysi jsem tam byl. Za námi se přibližuje další skupinka a tak nepatrně zrychlujeme. Matně si vzpomínám, že v Besedicích v té hospůdce bylo něco fajn. Druhá skupinka to potvrzuje. Nedáváme nic všanc a poslední metry s Jirko sprintujeme k okénku a objednávám pivo. No jo, Bernard. To já rád. Náhle zjišťuju, že druhá skupinka šla do jiného podniku. Ani jsem nevěděl, že tam jiný je. Vychutnáváme pivko, zatím co ostatní borci vyrážejí na cestu. Jeden se pozapomněl a po chvilce se vrací pro mapu s itirenářem. Podobně jsem se vracel 200m na Tábor pro hůlky.
Skalní město je super. Jsem rád, že je světlo, v noci to tu musí být náročné. I ve dne koukáme ostražitě po značkách a do mapy. Dorazíme k vyhlídce. Ha, to je jiná, je tu jiný název, ale ta správné je 20m vedle. Super.
Poslední štace. Kluci už jdou jen do Malé Skály na vlak. Já s Domčou chci ještě na K6. Cesta dolů ubíhá rychle, i když podobně jako spousta dalších znejistíme při střetu se zpevněnou cestou. Naštěstí se rychle chytíme správné stezky a za chvilku už se s partou loučíme na přejezdu v Malé Skále.