Stopem do Varšavy a zpět za tři dny

Stopem do Varšavy a zpět za tři dny

Polsko – 28.9.2009

Jak to začalo

Tak se zase blížil víkend, dokonce prodloužený a já cítil možnost někam vyrazit. Plním si svůj sen navštívit všechna hlavní města v Evropě. Už delší dobu jsem pokukoval po Varšavě. Teď byla ideální příležitost.

Hrozně mě baví cestovat co nejlevněji. Prozkoumal jsem tedy levné letenky, vlaky, atd. do Varšavy. Žádný zajímavý způsob jak se tam dostat. Až mě napadlo, že pojedu stopem. Nikdy jsem v zahraničí stopem ještě nebyl.

Plán cesty

V plánu bylo jet jen s malým batohem, spacákem a karimatkou. Přespat jsem chtěl někde náhodně pod širákem nebo pod nějakým přístřeškem. Původne jsem plánoval cestu sám, ale jelikož přeci jen ve dvou by to bylo bezpečnější, zavolal jsem Honzovi D. jestli se přidá. Jet sice chtěl, ale bohužel nakonec onemocněl, takže jsem zůstal v plánu opět sám. Což byla možná nakonec výhoda, v jednom se lépe stopuje. Na jeho popud jsem si nakonec vzal raději krosnu i se stanem. Byl jsem perfektně vybaven vším co jsem mohl potřebovat.

Hurá na cestu do Varšavy

V sobotu v 10 ráno jsem skočil v Praze na vlak a díky in-gold jsem zadarmo dorazil do Náchoda. Tam jsem si odlovil jednu kešku a dal si pohodový oběd.

Plán byl jasný, silnice E67 přes Wroclaw bude moje trasa. Kolem 14.hod. jsem se postavil na stop a už to začlo. Během 5 minut mi zastavila první dodávka. Nějaký polák, který nemluvil vůbec česky a já ani slovo Polsky. Jen jsem zahlásil Warszawa. On něco řekl polsky a pochopil jsem, že jede do města Kudowa. Vůbec jsem netušil kde to je, jen jsem měl radost, že je to někde v Polsku. Nasednul jsem a vyrazil. Po chvíli jsem si v navigaci našel, že je to sotva pár km za hranicema 🙂 Další dvě auta mě opět popovezli jen pár km. Bylo vždy vtipné, jak mi řekli kam jedou a já vůbec neměl tušení kde to je. Tak jsem prostě nasednul, jel a přitom koukal do GPS jestli jedu po své trase.

U města Szczytna jsem se trošku zaseknul. Nikdo nechtěl zastavit. Potkal jsem tam hezkou svatbu s kočárem taženým koňmi. Všichni poláci se na mě vesele usmívali. Myslel jsem si, že je to kvůli tomu že mám na cedulce napsáno Warszawa a jedu tak daleko. Na druhé straně silnice stála policie, což jsem měl obavu, že má trochu vliv na řidiče a bojí se stavět v místě kde se to možná nemůže. Nikam dál popojít nešlo, protože tam byla dlouhá zatáčka. Tak jsem kouknul do navigace a vydal se přes louku a lesy zkratkou asi o 2km dál po E67. Když jsem procházel s krosnou přes golfové hřiště a mizel v hustém lese, tak na mě obyvatelé blízkého domečku koukali dost nechápavě. Paráda, stopuju do Warszawy a procházím se v polském lese, jak doma.

Asi po hodině cesty a cca 3km se mi podařilo vrátit se zpět na silnici, kde mi během chvilky zastavil Lukáš. Podobně starý chlapík jako já, si to frčel osobáčkem až do cca 200km vzdáleného města. Myslím, že to bylo Kepno. Chlapík trochu rozumněl česky a tak jsme celou cestu parádně pokecali. Já míchal češtinu, slovenštinu, ruštinu a občas pochytil nějakou polštinu a cesta parádně ubíhala. Lukáš jel zrovna za svoji manželkou, kterou čekal již brzy porod. Pokud toto čte tak gratuluji k dítku. Cestou mě pobavilo, že jsme projeli kolem města Sobotka, což je stejné jako město poblíž mého rodného kraje. Lukáš mě jen upozornil, že se to čte Sobůtka. Překvapilo mě, kolik osobních aut v polsku má CB rádio a také, že v každé třetí vesnici je radar. Nejsou sice všechny funkční, ale je jich dost. Řidiči tam CB rádio dost často používají pro varování před policejní hlídkou. Lukáš byl super chlapík a posledních 15 km se mi snažil sehnat dalši vozidlo na mou cestu. Pořád slyším jak do rádia volal něco jako: “Mobilky, mobilky, szukame transporta pro chlapaka do Warszawy”. Někteří řidiči vtipně odpovídali, že kdybych byl holka tak mě možná svezou nebo ať si stopnu autobus. Mimochodem Lukáš mě naučil pár základních polských slov a frází a vysvětlil mi, proč se na mě předtím řidiči tak smáli. Měl jsem na cedulce nápis Warszawa, ovšem ze zvyku píšu Z přeškrtnuté uprostřed. Jenže v polsku přeškrtnuté a nepřeškrtnuté Z není to samé, nýbrž to znamená něco jako naše Ž. Takže jsem jim komolil název hlavního města.

Poté co jsem se rozloučil s Lukášem už začínala být docela tma a byl jsem na neosvětleném místě, dost nevhodném na stopování. Opět jsem však nečekal dlouho a vzal mě nějaký mladý klučina. Ten uměl pouze čistě polsky, takže jsme si sice snažili povídat, ale nerozuměli opravdu ani slovo. Popovezl mě opět jen pár kilometru a když mě vysadil byla už černo černá tma. Rozhodl jsem se tedy, že už bude rozumnější někde zakempovat a pokračovat ráno. Měl jsem hlad a tak jsem si chtěl dát ještě svačinku a pak jít spát. Svačinku jsem si mohl dát klidně u silnice a ještě zkoušet stopovat. Moc sem se ale nenajedl, hned mi zas někdo zastavil. Tentokrát chlapík v krásném starém Mercedesu, který pracoval v Německu se Slováky a tak mluvil krásně slovensky. Popovezl mě asi 30km za město Wielun, kde jsem se opět pustil do svojí svačiny.

Sluchátka na uších pohoda, když v tom z parkoviště u kterého jsem stál vyjiždělo auto s dvěma chlapíky. Nevěděl jsem, jestli na křižovatce zastavili jen aby se rozhlédli nebo zastavili mě. Tak jsem otevřel dveře a řekl mé jediné polské slovo: Warszawa. Zjistil jsem, že chlapíci jedou až do cca 250km vzdálené Warszawy. Paráda. Ze začátku mě trochu vyděsily, když se mě začali ptát jestli se v noci sám nebojím stopovat. Odvětil jsem typickými větami o tom, že informuji kamarády o tom kde jsem a jsem tedy zajištěn. Chlapíci se však opravdu jen ptali. Wojciech a Artur byli perfektní chlapáci. Wojciech furt nechápal, co já čech, dělám v deset večer v naprosté tmě s krosnou na stopu, sám a neumím ani slovo polsky. Kluci mi koupili pivko a dozvěděl jsem se, že se vracejí z jediného města které jsem si cestou zapamatoval. Sobotka. Byly tam na turnaji v Judu a oba ve své kategorii byli na stupni vítězů. Chvíli jsme si povídali a já jsem pak usnul. Sice není spánek na stopu moc bezpečný, ale přemohlo mě to.

Do Warszawy jsem tedy dojel asi za 10 hodin šesti auty. Poblíž Warszawy se mi nabídli, že mě hodí k hotelu. Já jsem však říkal, že chci kempovat ve stanu. Potom jsme si zřejmě hodně nerozumněli naší českoposlštinou. Furt mi vysvětlovali, že kempy jsou zavřené. Tak jsem ukazoval na GPS, že vedle místa kde Wojciech bydlí je les a říkal jsem ať mě zavezou tam, že si lehnu v lese do spacáku. Oni mě furt přesvědčovali, že to nejde, že je to nebezpečné. Já jsem říkal, že na hotel nechci. Nikoliv proto, že by byl drahý, ale že když mám spacák, tak chci zkusit spát venku. Pak se kluci bavili mezi sebou a já začínal lehce tušit. Cestou koupili ještě nějaký piva a zastavili jsme před jejich domem. Naznačili mi, ať jdu s nima. Tak jsem se ptal, jestli můžu postavit stan u nich na zahradě. To už mě ale zvali dovnitř. Wojciech mě seznámil se svou ženou a dcerami. A ženě říká: “tak jsme vyhráli diplom a čecha k tomu”. Parádní rodinka. Popili jsme ještě pivko, opět mixem všech jazyků jsme si ještě asi hoďku povídali. Paní domu mi nabídla  večeři, kterou jsem s díky odmítl. Již tak jsem přijímal mnoho. Ustlali mi na gauči a šel jsem spát. Ráno mi paní domu udělala snídani a přijel Artur, který mě odvezl do centra Warszawy. Obdaroval mě hruškami z vlastní zahrádky a čepicí stáje F1 Renault. Baječní lidé. Doufám, že jim to budu moct někdy oplatit.

Inu, byl jsem ve Warszawe. Vyrazil jsem tedy na kešky. V celém polsku je jich velmi málo. Jsou i úseky, kde třeba 200km žádná keška není. Když jsem jich odlovil poměrně dost, tak jsem zjistil, že jsou poměrně nevhodně umístěné. Nebyly u turistických cílů jak bývá běžné. Došlo mi, že pokud chci projít také celé centrum, tak to nestihnu do rozumné hodiny na odjezd, abych mohl nocovat někde mimo město. Ale co, blázen jsem, tak jsem šel projít centrum a pak se to nějak pořeší. Centrum Warszawy je poměrně hezké. Teprve ve Warszawe jsem si vybral z bankomatu první zloté. Celou cestu jsem je nepotřeboval. Dal jsem si na starém městě malou večeři a napsal jsem nejhezčí vzkazy na spoustu pohledů pro přátele. Bohužel pohledy jsem tam pak všechny zapomněl. Celou dobu jsem neměl mapu a chodil pouze podle navigace. Vždycky jsem nastoupil do nějakého MHD a koukal, jestli se přibližuje místu kam se chci dostat. Když to někam zatočilo, tak jsem vystoupil. Tahle metoda se mi jednou vymstila, když jsem nastoupil do autobusu, který měl dvě zastávky asi po 300 metrech a další jsem se nastačil divit kolim metrů napočítala GPSka než autobus zase zastavil. Odvezl mě 5 km za město. Ale nebyl jsem jediný překvapený, z autobusu vystoupila i spousta poláků a všichni jsme šli asi kilometr zpět na nejbližší zastávku do centra. Večer jsem podobným způsobem vycestoval na okraj Warszawy. Byla už asi půlnoc.

Cesta zpět z Varšavy

Zkusil jsem chvíli stopovat, ale byl jsem už dost unavený. Tak jsem se rozhodl, že zakempuju. U silnice stál ohromný billboard a za ním lešení, jehož nejnižší podlážka byla asi 2 metry nad zemí. Ideální, když se tam někdo na mě podrápe, tak mě vzbudí. Ale jelikož mě varovali, že je nocování venku je ve Varšavě velmi nebezpečné, tak jsem si dal spacák přímo na plechovou podlážku bez karimatky, abych se mohl případně rychle sbalit a zmizet. To byla chyba, jelikož jsem se nachladil. Naštěstí se to projevilo až v ČR. Billboard byl lehce průhledný, proto jsem ze začátku koukal jestli nechodí někdo kolem a není mě vidět. Podemnou běhali akorát nějaký psi a občas prošel někdo kolem. Nakonec jsem usnul.

Když jsem se o něco později probudil, tak slyším hlasy. Tři kluci stojí před billboardem a koukají na billboard. Nevěděl jsem jestli koukají na mě nebo na billboard. Když jsem uslyšel, jak mluví o bivaku, tak mi došlo, že to bude spacák. Zasmáli se a šli dál. Asi v sedum ráno mě probudilo velké dopravní letadlo, které proletělo kousek nad mojí hlavou. Spal jsem kousek vedle letiště.

Vydal jsem se tedy na stopa zpět. Cestou zpět mě vezli samý TIRáci. První mi říkal, že nejede na Wroclaw, tedy po mé E67. Ale nastoupil jsem a hlídal si trasu na GPS abych včas vystoupil. Když jsem viděl, že odbočil z E67, tak jsem mrknul na mapu a viděl, že tou trasou se dá dojet do Českého Těšína. Tak jsem pokračoval. Nevěděl jsem jak daleko jede. Zastavil asi 20km za touto odbočkou u nějaké továrny. Pak mě myslím popovezl kousek ještě jeden TIR a třetí TIR jel přímo do Prahy. Jenže bylo teprve 11 dopoledne a přišlo mi zbytečné jet už do Prahy. Vystoupil jsem tedy ve městě Czestochowa. Vcelku hezké město s nějakým palácem a parkem. Vyfotil jsem se v parku se třema krásnýma polkama a později zjistil, že je to asi vcelku významné polské město.

Když jsem se vydal na další cestu, čekalo mě nemilé překvapení. Oba pruhy v mém směru dostávali nový asfalt a byla tam velká pomalu jedoucí kolona spojená v protisměru. V tom se mi nechtělo stopovat. Neviděl jsem jak daleko ta oprava vede, jestli pár stovek metrů nebo několik kilometrů. Ale líbila se mi ta mašina na asfalt, tak jsem se šel podívat a pokračoval dál po uzavřené silnici. Za chvíli mě čekalo další překvapení. V mé části silnice byl přerušený most. Po té části kde jezdili auta se nedalo projít jelikož jezdili těsně vedle zábradlí. Přeběhnout na druhou stranu taky nešlo, jelikož bych musel proběhnout mezi třemi pruhy pomalu jedoucích aut. Podejít most taky nešlo, jelikož tam dělnící měli vysoké ploty. Byl jsem tam v pasti. Asi 30 minut jsem koukal, jestli se neudělá mezera mezi auty abych přeběhl na druhou stranu, kde se dalo přejít. Nic. Nedalo se nic dělat, začal jsem stopovat přímo na výjezdu ze staveniště v té pomalu jedoucí koloně. Naštěstí mi po pár desítkách minut zastavil nějaký TIR. Opět jsme si moc nerozumněli, tak jsme toho moc nenakecali. Jen vím, že jel až do Říma. Kdybych nemusel zpět do práce, tak bych jel s ním. Nicméně projížděl přes Český Těšín. Tam jsem doufal, že chytím vlak do Prahy. Na hranicích mě bohužel musel vyložit, jelikož o svátku kamión ve dne v ČR nesměl jezdit. Chytil jsem český signál a našel si spoj a taky dvě kešky v Českém Těšíně, které jsem si stáhnul v Czestochowe v internetové kavárně. Dostat se dolů do města nebylo zrovna jednoduché, jelikož před mostem byly všude ploty a most vedl snad kilometr přes celé město a pak bych musel zpět pod most a něměl bych šanci stihnout vlak. Přelezl jsem tedy ploty u mostu, seškrábal se přímo dolů a spěchal na vlak. Pendolino mi bohužel ujelo. Těšil jsem se na svačinku, která je v ceně v první třídě. Vydal jsem se tedy pro ty kešky. Ty jsem tam nakonec musel taky nechat, jelikož by mi ujel i druhý, ten den poslední vlak. Chytil jsem ho na poslední chvíli. Cestou jsem se seznámil s pár spolucestujícími a kolem půlnoci jsem přijel do Prahy. Byl to naprosto parádní výlet a už se těším na další. I když bude zima, už to teď asi tolik nepůjde.