Poprvé jsem šel Den cesty v roce 2016.
Na jaře jsme šli cíleně jen přes den a po 40km jsem stihl ještě čarodejnice, zpět v domovské Lomnici nad Popelkou. Luxusní trasa.
Na podzim jsem chtěl dojít dál a hlavně jít déle. Docela to šlo, než jsem ve stoupání na Kopaninu ztratil rukavice a rozhodl se pro ně vrátit. Skupinka zmizela, morál zmizel, po dalších cca 7km jsem si sednul a po hodině kufrování a čekání na ranní slunce v mlze jsem vymrznul tak, že jsem to vzdal. 46,8km asi v 7 ráno.
Stejně mě to bavilo a tak jsem byl letos první registrovaný účastník.
Letos byl cíl opět jednoduchý. Je mi jedno kolik toho ujdu, ale chci vydržet na trase 24 hodin. Poučen z posledního pochodu, jsem si vzal výrazně více oblečení.
Aby byla příprava pohodová, ubytovali jsme se už večer předtím v penzionu poblíž startu. Na startu jsem se potkal s kamarády a tak nás bylo dohormady sedm.
Krátký pokec na startu a už slyšíme jak organizátor ke všem promlouvá “Koukám, že je 10:45, takže se trošku divím, co tu ještě děláte” a po chvilce zaznělo právé “Start”.
Na Dni cesty se mi vždy líbí, že na startu není žádná velká sláva. Žádný startovní oblouky nebo pásky. Prostě se sejdemem a vyrazíme.
Jednu dvojičku kamarádů jsme ztratili hned na startu, jelikož se šli ještě balit a chtěli jít hodně pomalým tempem.
Od zbytku jsme se s Majlošem odpojili po pár km, jelikož mi pomalé tempo moc nevyhovovalo a chtěl jsem jít svižněji.
Za chvílí už nás čekala první kontrola a po ní také studený brod skoro až po kolena. Ani na chvíli jsme neuvažovali, že bychom ho obešli. Příjemné zpestření a čas na malou svačinku. Připojuje se k nám Jirka z druhé skupinky kamarádů.
Cesta utíká parádně, slunce svítí, co víc si přát. Druhý brod jsme se rozhodli přeskočit skokem na malý kámen na druhé straně, což se naštěstí podařilo. U brodu třetího trochu tápeme a když vidím Olafa jak to krosí rovnou v botech tak jdu taky. Což se později ukázalo jako chyba, protože jsem si u prvního brodu setřel vazelínu a už nenamazal. Ostatní dva z naší skupinku tam ještě hledají a tak jdu napřed. Potkali jsme se až na další kontrole, kde se dozvídám, že Jirkův skok na kořen se úplně nepovedl a pěkně se podrápal po pádu ze zhrouceného pařezu. Ale zůstal v suchu.
Nějak mi vyhovuje jít sám a tak jdu i dál napřed sám. Až u zámku v Hradci nad Moravicí se potkávám s dvojicí kluků jejichž tempo mě lehce motivuje a tak jdu s nima. Kluci se chytají na stovku. Takové ambice nemám, ale jdu s nima abych došel ve dne co nejdál. Cestou je příjemná hospůdka, ale nechci aby mi kluci utekli a tak jen měníme ponožky a doplňujeme vodu. Cestou zjišťujeme, že jsme se potkali loni na podzím při mém kufrování na zastávce, kde jsem já a jeden z nich nakonec vzdal. O pár km při stoupání do kopců už vidím jak proti nim ztrácím tempo a tak se loučím a jdu zase na chvíli sám. Všude je stále spousta vody na cestě a člověk se postupně méně a méně vyhýbá.
Jelikož jsem nohy zapomně namazat, tak se mi udělali z vody pěkné a puchýře. V další hospůdce už zastavuju. Je poslední a pěkná plná. Pivko, smažák, čaj. Dal bych si nejraději borůvkové knedlíky, ale nabídky je jasná, je jen smažák.
Posedím a zjišťuju, že dva parťáci jsou asi 5km za mnou a třetí už vzdal po 30km kvůli špatnému výběru bot. Že bych na ně počkal ? Už se mi nechce sedět a tak jdu dál. U blízké kontroly se potkávám s veselou skupinkou od Milana Vernera. Tak nějak se furt míjíme, respektiva za nima nějak vlaju a snažím se mít je aspoň na dohled. Tempo se zhoršuje, vody všude habaděj a puchýře z vody se rozhodly prasknout. To mě nepotěšilo, ale jdu dál. Voda příjemně chladí a snad mi to už ani nevadí.
Před kontrolou K6 pěkně bloudíme a nakonec obcházíme jinudy vedoucí zelenou větším obloukem než bylo nutné. Následná stezka přes PR Nové Těchanovice je výživný. Strmý boční sráz a každou chvíli přelézení nebo podlézání padlých stromů. Jsem rád, že mám hůlky a nechápavě sleduju holky z druhé skupinky jak tak nějak bez únavy přeskakují stromy. Mě se už moc krčit při podlézání nechce. Ve chvíli kdy jsme tímto úsekem prošli, tak jsem razantně zpomalil a nechal si skupinku utéct. Byli mi velkou oporou, ale teď mám dost. Na mostě v Zálužném zjišťuji možnost vzdát. Můžu se dostat poměrně levně taxíkem do Opavy a vlakem domů. Volám Jirkovi a zjišťuji, že mám stále asi 5km náskok.
Jak tak chvíli kufruju, tak se do mě opět dává zima. Obleču tedy vše co mám a jdu nakonec dál. Je mi krásně teplo až vedro. Že jdu do docela prudkého kopce si nějak ani neuvědomuju. Je mi to jedno. Na mostě a i cestou do kopce mě předbíhá postupně asi 10 lidí. Další kontrolu jsem ještě dal, ale chodidla už mi jsou dost nepříjemná. Navíc mi po chvilce zhasla čelovka. Je nová a asi víc žere baterky. Naštěstí jsem si dva dny před Dnem cesty koupil smartphone a tak si svítím tím. Jakmile jsem došel na silnici, je to další pokles morálu. Kluci mě sice dohánějí a možná, kdybych na ně počkal, tak bych mohl jít ještě kousek s nima. Moje rychlost je však už někdy mezi 2-3km/h a myšlenky na konec mě lákají a tak to balím. Volám taxi a sedám na pneumatiku, která leží u silnice. Myslel jsem, že se klukama ještě pozdravíme, ale taxi přijelo dřív. Zahlédl jsem ještě pár dalších závodníků a už mizím do Opavy. Kolem 3.hodiny ranní jsem to na 62.km opět vzdal a ani se nepřiblížil 24 hodinovému limitu. Ve vlaku jsem si ani moc nezdřimnul, jelikož mě boleli pokrčená kolena. Naštěstí brzy ráno už jsem byl v Praze a šel spát.
Na výsledovce sleduji, že Jirka s Vláďou došli o 6km dál a na stejném místě skončila i skupinka se kterou jsem šel naposled. Byl poblíž vlak, velké lákadlo. Asi bych se tam taky dopližil, ale představa dalších 3-4 hodin na 6km mě nelákala 🙂
Druhý den jsem si říkal, že asi na podzim nepůjdu. Pár dní poté, už to není tak jisté a trochu se bojím, že budu zase první přihlášený. Termín v kalendáři už mám.
Byla to zase super akce.
