Bavorský les
2-6.7.2010
Účastníci: Milan ‘Koudis’ Koudelka, Jindřiška Housová
Plánování cesty
Zmatený časový rozvrh
Tak se blížil další prodloužený víkend. Ideální příležitost k cestování. Bohužel jsem to přehlédl a měl na tu dobu naplánovanou grilovačku u sebe a v pondělí slíbil účast na jiné grilovačce. Naštěstí, na tu moji byla příliš malá účast, tak jsem to zrušil a ta druhá se nečekaně přesunula. Takže 4 dny byly najednou volné. Přemýšlel jsem co s tím. S Honzou jsem se dohodnul, že by bylo zajímavé pokračovat v další části Šumavy podobně jako loni. On však nakonec nemohl jet. Tak zůstávala varianta jet s někým na Šumavu nebo jsem dostal pozvání přidat se na výlet na inline kolem německých jezer. Má milá byla z výletu na Šumavu nadšená, avšak nebylo jisté, zda jí její pracovní vytížení umožní jet se mnou. Na poslední chvíli se však zadařilo a začal jsem plánovat.
Plánování Šumavy
Loňská Šumava
Loni jsme obdobně jako letos jeli na Šumavu, ale cestou se zastavili na zřícenině Dívčí kámen, poté v Černé v pošumaví a na Šumavu tak dorazili až třetí den. I tak jsme zvládli přejít Šumavu od Nové pece až po Nové údolí. Krásná část Šumavy.
Šumava letos
Letos jsem chtěl zkusit tedy jinou část. Napadlo mě jít od Železné rudy pro změnu dolů. Při hledání informací o dobrých trasách a vymýšlení jak trasy sloučit ideálně s geocachingem jsem na wikipedii narazil na seznam vrcholů na Šumavě.
Nejvyšší byl hned kousek od Žělezné rudy, Grosse Arber. Dobrý cíl. Říkal jsem si, vylezem na něj, pak se vrátíme na Šumavu a dojdem až na nouzové nocoviště Poledník.
Druhý den přejdeme nějak z Poledníku na Grosse Rachel a pokračujem na nouzové nocoviště Bušina na Šumavě. A tak dál.
Hezky jsem si to rozplánoval. Až jsem zjistil, že některé trasy vedou přes neprůchozí oblasti a hlavně, že na každý den připadá cca 30km. Při zjištění, že loni jsme šli průměrně asi 1 km za hodinu, jsem pochopil, že můžu začít znovu.
Den nula
Nultý den byl jasný. Po práci stihnout vlak a dojet do Železné rudy – Alžbetína a někde zakempovat na noc. Měl jsem vytipované dle mapy dvě místa, kde by mohlo být nějaké tábořiště.
Den první
První den po výrazném zkrácení zbyl jen výstup na Grosse Arber. Chtěl jsem jet tou jejich lanovkou a tak bylo nutné dostat se k městu Brennes, vedle něhož lanovka začíná. Tam jsem se chtěl dostat po silnici, stopem nebo pěšky. Jelikož jsem se v původních plánech nechtěl vracet po stejné cestě zpět na Šumavu, naplánoval jsem sestup do městěčka Bodenmais na druhé straně vrcholu. První den bylo tedy v plánu nakonec cca 16 km.
Den druhý
Teoreticky jsme mohli ještě večer jít z Grosser Arber zpět po turistické trase a pokračovat další den na Poledník. ale když už jsem měl v plánu sejít do Bodenmais, všiml jsem si, že se dá popojet vlakem do města Frauenau poblíž druhého nejvyššího vrcholu Šumavy (totiž Bavorského lesa) Grosse Rachel.
Druhý cíl byl tedy jasný. Sestup jsem chtěl opět po jiné trase, do města Spigelau. Odhadovaná délka trasy asi 18km, dle informací na webu asi 8 hodin chůze. Ve Spigelau jsem měl opět vytipované nějaké tábořiště na noc.
Den třetí
Třetí den ráno jsem chtěl skočit na vlak a odjet vlakem zpět do Železné rudy. Odtama autobusem do Prášil a vyrazit na odpočinkovou sotva 5 km dlouhou cestu na Poledník, kde se dá nocovat na nouzovém nocovišti ve výšce kolem 1300 metrů n.m.
Poslední den již pouze cesta do Modravy a odtamtud návrat autobusem a vlakem do Prahy.
Případně uvidíme jak to bude vypadat na místě, podle ukazatelů nebo co nás zaujme.
Vyrážíme na cestu
V pátek kolem šesté hodiny večerní vyrážíme na vlak. Čekají nás dva přestupy a cesta dlouhá 4,5 hodiny. Proto nakupujeme na cestu nějaké to pivko a jednu veselou vodu, totiž rudého Jelzina. Jelzin se dá totiž skoro jako jediný pít i teplý.
Dle předpovědi počasí má být pořádné vedro. Není to zrovna ideální čas na výstup do kopců. Avšak sedíme už ve vlaku s koupenou jízdenkou a změna trasy na koupačku na Lipno by byla velmi náročná. Tak tedy pokračujeme dle plánu.
Cesta ve vlaku utíká jako voda a i obsah našich nápojů se zmenšuje. Úsměv na tváři nám rozhodně nechybí. Půlka Jelzinu se mi cestou vylila na tričko, takže jsem byl opravdu slaďoučkej. Později si k nám přisedá rodinka s krasně bílíma pudlíkama. Po chvilce to vypadalo, že nám zůstanou, páč si nás oblíbili.
Do Železné rudy přijíždíme kolem půl deváté večer. Máme sice jízdenku až do Alžbětína, tedy úplně na hranice. Ale vystupujeme už v Železné rudě, s tím že se někde mrkneme ještě na pivko a do Alžbětína dojdeme druhý den pěšky. Ve městě je to samý penzion, restaurace a bar. Běžné domky skoro nevidíme. Avšak většina restauračních zařízení je zavřena. Některá vypadají zavřena dost dlouho. Ptáme se tedy kolemjdoucího. A hle, on je to DJ, který jde hrát do místního podniku, jdeme tedy s ním. Inča se těší, že budem do rána pařit. Já už tuším, že jak si sednu tak vytuhnu. A vskutku, dáváme si první pivko v naprosto mrtvém klubu. Je tam asi 5 lidí. Ani ho nedopijeme a shodujem se, že jsme úplně grogy. Tak tedy platíme a jdeme hledat místo na stan.
Měl jsem jedno vytipované podle Google map. Kousek od města po modré turistické značce je za lesem louka. Dokonce byl na mapě nějaký symbol stanu. Jdeme tedy do toho místa. Louka tam sice je, ale značně zarostlá a na častý kemping to tam rozhodně nevypadá. Popošli jsme tedy kousek od cesty a našli si krapet šikmé místečko kam není moc vidět. Samozřejmě si říkáme, že nebudeme přeci stavět stan, když můžem spát v přirode pod širákem. V zápětí ho všas stavíme s výmluvou na komáry.
První noc v nás okolní přiroda probudila zvířecí pudy a bylo nás asi slyšet široko daleko. Byl to parádní večer a usnuli jsme jak zabití. V noci jsme se sice kutáleli furt z kopečka, ale hezky jsme se vyspali.
Den první
Po ránu jsme sbalili stan a vyrazili pěšky asi 2 km směr Alžbětín. Hned na silnici jsme si všimli velké cedule se zákazem stanování v oblasti kde jsme spali. V noci nějak nebyla vidět. Cestou jsme si koupili po ránu hned jedno pivko pro dobrou náladu. Obchůdek byl plný cizinců, kteři brali alkohol a cigarety ve velkém. Nic jiného se tam skoro ani neprodávalo. Marně jsem zkoušel domluvit slevu pro Čechy, měli nás na háku.
V Alžbětíne jsme byli cobydup. Vyrazili jsme pro první kešku na místním vlakovém nádraží, kde nás u kešky rušila banda motorkářů. Avšak nakonec jsme úspěšně tajně odlovili. Poblíž byla nádražní restaurace, tak jsme se rozhodli dát si pořádné jídlo na cestu. Svíčková byla výborná a jako dezert jsme si dali výborný zmrzlinový pohár. Pupky jsme měli pěkně plný.
Začínalo být pořádné vedro a tak jsme ocenili, že druhá nedelaká keška byla na klidném místě v chladivém lese.
Směr Grosser Arber
Hurá, právě jsme překročili česko-německé hranice. Chceme se dostat na spodní stanici lanovky na Grosser Arber (Velký javor). Ideální by bylo jet stopem do města Brennes a odtamtud asi kilometr pěšky. Zkoušíme tedy za pochodu stopovat. Vedro se se neustále stupňuje. Asi po půl hodince chůze to vzdáváme a odbočujeme po cestě, která vede směrem ke spodní stanici lanovky. Po silnici by to bylo velmi daleko a stop se nám nedařil. Lesem kterým jdeme vede spousta cest, snažím se různě najít správnou kombinaci k našemu cíli. Z počátku nás mijí spousta cyklistů. Evidentně oblíbená cyklostezka.
Později jsme však zřejmě zvolili jinou trasu než cyklisti a dalších několik kilometrů nepotkáváme ani živáčka. To nám velmi vyhovuje a sundávám ze sebe takřka veškeré oblečení. Les nám tu a tam poskytne trochu stínu, ale vedro je neúprosné a tak se občas ochlazujeme v potůčcích protékajících lesem. Z potoka nakonec také doplňujeme pitnou vodu. Občas si taky hezky zbarvíme jazyky borůvkama rostoucíma u cesty. Cesta je to poměrně dlouhá, ale zvládáme to raz dva.
Když se blížíme k lanovce, děláme poslední zastávku u potoka, kde si bohužel Inka zapomněla své sluneční brýle. Hned poté následoval cca 400 metrů výstup po strmé polní cestě. S plnou polní z nás pěkně lilo. Když Inka u lanovky zjistila, že nemá brýle a podívala se zpět na ten kopec co jsme právě vystoupali, rozhodla se je obětovat.
Lanovka
Lanovka byla parádní. Pro mě to byla první kabinová lanovka kterou jsem jel. Inka si vzpomněla, že tu kdysi byla se školou a touhle lanovkou už jela. Pěkná náhoda.
U kasy používám můj klasický způsob domluvy, mluvím česky a hraju pantonimu jak to jen jde. Poprvé dostávám lístky nahoru i dolu, ale jelikož znám jaká měla být cena jen nahoru, tak na podruhé již dostávám správně lístky pouze nahoru. Pán nám vysvětluje cosi o tom, že lanovka jede až v 16.hod. Budiž, to je asi hoďku, tak počkáme. Po chvíli si však uvědomíme, že lanovka stále jezdí. Aha, to nebylo, že lanovka jede až v 16.hod., ale že poslední lanovka jede nahoru v 16.hod.
Inka se velmi baví, když vidí jak zjišťuji kudy se jde ke kabinkám. Prostě ukazuji paní v trafice lístek na lanovku, ukazuji střídavě na jednu a druhou stranu a říkám: “Tam nebo tam ?”. Paní rychle pochopila.
Grosser Arber
Na Grosser Arber je krásně. Fouká příjemný větřík, který vyrovnává to šílené vedro. Fotíme se na všech možných vyhlídkách na kopci a mezitím jsme nalezli ukrytou kešku. Máme čas a není kam spěchat. Tak jsme se svalili na jednom velkém kameni a asi hodinku se prostě opalovali. Pohodička.
Při odchodu jdeme ještě na jednu vyhlídku, kde zjišťuji, že za vyvýšeninou je takové kamenné lóže. To byste nevěřili co mě napadlo. Volám na Inku, ať se jde podívat. Krásné soukromé místečko na okraji vysokých skal. V zápalu vášně jsme si ani neuvědomili, že v jednu chvíli Inča je hlavou z kopce z asi 300 metrů vysoké skály. Sranda. Už nějakou chvilku slyšíme blížící se vuvuzelu. Jen co jsme zneužili naše kamenné lóže, rychle se oblékáme, protože skupinka už dorazila na spodní část skály za vyvýšeninou, k našim batohům. Jakmile se objevíme na vrcholku, všichni se na nás culí. Asi jsme byli ještě trošku rozpálení. Chvilku se dáváme do řeči naší velmi omezenou němčinou a zjišťujeme, že partička mladých lidí bydlí na chatě přímo na Grosser Arber. Dobré místo si vybrali.
Cesta z kopce
Vyrazili jsme zpět. Naše cesta pokračuje z kopce do lázeňského města Bodenmais, poblíž kterého jsme měli opět vytipované místo na spaní. Byla to pěkná štreka z pěkně prudkého kopečka. Už jsme si přáli abychom mohli jít aspoň chvilku po rovince. Cestou opět doplňujeme vodu ve studánce a lovíme ještě jednu hezky ukrytou kešku. K večeru už unaveni přicházíme do města. Ince kousek před městem luplo v koleni a začalo velmi bolet. Nemohla na něj skoro došlápnout. Velká to nepříjemnost. Naštěstí po chvíli mohla aspoň chodit.
Lázenské město
Město je to hezké, ale musím si už jednou zapamatovat, že když se řekne lázeňské město, tak to znamená mnoho lidí, drahé ceny a tímpádem nic vhodného pro kemping. Jelikož nemáme eura, měli jsme jen pár na lanovku, musíme najít bankomat a vybrat peníze. Trošku jsme podcenil přípravu a nevzal s sebou skoro žádné jídlo. Bankomat se nám asi hodinku nedařilo najít, protože místní lázeňští hosté nám nebyli příliš schopni poradit. Inka už začala být únavou pěkně mrzutá, ale nakonec se podařilo a spravili jsme si náladu dobrou pizzou v resturaci. Inku opět velmi pobavilo, jak jsem se bez znalosit němčiny domlouval s obsluhou. Vždy jsem poslouchal číšníka, nerozumněl mu ani slovo, ale předpokládal jsem, že stejně očekává jen souhlas, tak jsem v jeho pauze jen řekl “Ja”. Když jsem si obědnával jídlo, tak jsem na něco ukázal a řekl jedinou naučenou německou větu pro objednání jídla. Obsluha se taky vcelu bavila, když teprve v polovině večera zjistila, že neumím ani slovo německy.
Cestou do města jsme prošli okolo mrňavého koupaliště. Zvažujeme tedy, že bychom ho kvůli vedru zítra navštívili a dali si chladivou pauzu. Najít nocleh to byla taky fuška. Museli jsme jít tmavou nocí asi 2 kilometry za město po silnici, abychom se dostali mimo dohled domů. Ale nakonec se nám podařilo postavit stan poblíž lesa pod místní silnicí, kterou od nás oddělovaly husté stromy. Přes to, že jsem byl již taky solidně unaven, nemohl jsem nějak usnout. Krev nám celou noc sáli protivní komáři.
Den druhý
Když se ráno probudíme a kouknu ven. Zjišťuju, že je na nás stejně ze silnice značně vidět a navíc asi 400 metrů od nás je fotbalové hřiště, kde se naštěstí zrovna nic nekoná. Hned po ránu moje střeva usoudila, že se vzbouří. Dával jsem to za vinu včerejší pitné vodě z potoka, ale Ince nic nebylo. Tak čert ví. Po probuzení jsme se ještě hodinku váleli na sluníčku a uživali si příjemného slunce. Inka využila toho, že silnice byla daleko a opalovala se hezky na nuda. Čímž mě samozřejmě svedla. Řeknu vám milování v rozpáleném stanu, to je nářez. Mám pocit, že jsme se zpotili úplně všude.
Vlakový přesun
Sbalili jsme stan a že vyrazíme. Počasí se začalo trošku zatahovat a tak jsme se rozhodli, že místo koupaliště pojedeme dál podle plánu vlakem do města Frauenau, které je pod druhým vrcholem Bavorského lesa, Grosser Rachel. Ten už sice nestihneme dnes vyjít, ale někde pod ním zakempujeme a vyrazíme ráno.
Cestou se ještě stavujeme pro zmrzku. Inča si vždy pečlivě připravovala německá slovíčka a věty, abychom se domluvili. U zmrzky je s očividným nadšením konečně využila. Oba jsem se však zasmáli, když slečna zmrzlinářka odpověděla: “Můžete klidně mluvit česky”.
Jelikož jsme jeli jiným spojem, než jsme měli vytištěno, tak jsme zjistili, že nám ve Zwieselau nic nenavazuje a máme asi dvě hodiny povinnou pauzu. Poblíž bylo nějaké aqua centrum a tak jsem se rozhodli, že si povinnou pauzu prodloužíme a pojedem do Frauenau až posledním vlakem a zatím se vykoupeme.
Inka hned po příchodu zjistila, že je to právě to aqua centrum o kterém vyprávěla, že v něm byla se školou na výletě. Sranda, vodím jí všude kde už byla. Strávili jsme tam dvě hoďky, ale takhle báječně už jsem se dlouho nebavil. Hned jsme museli vyzkoušet holubičku alá Hříšný tanec nebo jestli se mi Inka dokáže pod vodou stoupnout na ramena a já se zvednout, tak aby jsme oba stáli. Povedlo se a co u toho bylo srandy. Vyblbli jsme se i v divoké řece, poleželi na lehátkách skrz které bublalo nekonečně bublinek a prostě si to užili. Až se nám po dvou hodinkách ani nechtělo pryč. Závěrečná sprška pitnou vodou s použitím mýdla nebyla po těch vedrech taky vůbec k zahození.
Chytili jsme vlak a hurá směr Frauenau. Městečko se zprvu tvářilo jako velmi hezká vesnička, ale to byl jen první dojem při pohledu na zavřenou restauraci u nádraží. Odlovili jsme si kešku na nezajímavém místě, za to v mém oblíbeném provedení, kdy si člověk občas splete kešku s rozvaděčem.
Stále jsme nějak nedokoupili jídlo a tak jsme na konci města opět usedli do pizzerie. Servírka byla sice milá, ale poté co jsme dostali jídlo nás úsměv přešel. Pizza byla neskutečně hnusná, dělaná v mikrovlnce. Inča dostala nedovařenou rýži a chudák se skoro nenajedla. No budiž, pokračovali jsme tedy dál směrem ke Grosser Rachel, hledat místo na nocleh.
Krásná rybářská osada
Blížila se nějaká bouřka a stále jsme nemohli nic vhodného najít. Na spoustě luk se pásly krávy. Když v tom jsme viděli pěkné jezírko v lese s hezky upraveným okolím. Tušili jsme, že to bude asi soukromé, ale zrovna tam bylo pár lidí a tak jsme se jich došli zeptat, zda si tam můžeme postavit stan. Z počátku z toho nevypadali moc nadšení. Ale když jsem vysvětlili, že je to jen na jednu noc a ráno vyrážíme na kopec, tak svolili. Dokonce nám ještě po chvilce radili kam si máme dát stan, aby na nás v noci nepadaly za bouřky větve ze stromů.
Zatímco my jsme postavili stan, tak oni si rozdělali velký oheň pod velkým roštem na grilování a popíjeli pivko. Tak mě hned napadlo, jestli nemají pivko navíc. Skočil jsem se optat, že bych dvě koupil a pán hned s úsměvem běžel do chaloupky a nabízel nám hned několik druhů. Tak jsme si vzali od každého dva kusy. A jak chutnalo. Trošku jsme litovali, že nemáme žádné maso na gril a v koutku duše jsme doufali, že budou grilovat a slitují se nad námi a dají nám také ochutnat. Po chvilce nás sice přizvali k ohni, ale kupodivu negrilovali. Prohodili jsme pár slov, ale jelikož jsme si moc nerozumněli, tak jsme se bavili spíš mezi sebou česky. Jejich parta se za chvilku překvapivě bez grilování sebrala a že jedou domů. Nechali nám hořící oheň a nabídli, že pokud chceme, tak můžeme použít jejich dřevo a ještě si chvíli topit. Fakt jsme litovali, že nemáme špekáčky.
Den třetí
Ráno jsem si trošku přispal a tak Inka skočila zatím do města nakoupit nějakou tu snídani, přičemž omylem pronesla přes kasu papírové kapesníky, které měla také zaplatit. Poté co jsme se posilnili vyražíme poklusem směr Rachel. Směju se, že musíme máknout. Po chvíli nám samozřejmě dochází síly a navíc přichází déšť. Oblékáme na sebe tedy plášťenky a hrozně se tlemíme tomu, jak v tom vypadáme. Chvilku jsme se dokonce museli schovat pod stříškou u domu, páč už pršelo tak, že nám zatékalo i do bot.
Mamuti
Když se nepatrně vyčasilo, tak jsme vyrazili na odbočku z trasy k blízké kešce. Místo se zdálo z dálky poměrně nezajímavé. Názor jsme však změnili jakmile jsme přišli blíže. Před námi byla ohromná ohrazená louka, kde jsem viděl pást se stádo pštrosů. Paráda. Přestalo dokonce i pršet. Poblíž bylo také dětské hřiště s houpačkama a hlavně lanovkou. To jsme museli hned vyzkoušet. Dokonce s přeletem přes potok. Pěkně jsme se vyblbli, jak malí.
Jenže za chvilku začalo zase pršet. Naštěstí u boudy navazující na ohradu byl velký přístřešek. Tak jsem schovali a čekali a čekali. Byl tam jakýsi automat na žrádlo pro muflony za 50 centů. Jelikož jsme se nudili, tak jsme tam těch 50 centů hodili. Čekal jsem, že vypadne nějaká malá porce, kterou nám za chvilku sežerou a zas se budou nudit.
Ale kdepak, vypadla vcelku velká krabička kukuřice a tak jsme měli na další čtvrt hodinku o zábavu postaráno. Mamuti se k nám hned seběhli a žrali nám hezky z ruky. Bylo srandovní, chtít se vyfotit s pohledem do foťáku a nechat jim tam mezitím svou ruku v tlamě jentak na zdařbůh.
Po chvíli nám však i žrádlo došlo. Co teď ? Stále prší. Hms, ale je tu hezky a sucho. Tož jsme si tam předali trochu lásky. Mufloni na nás celou dobu koukali a některé jsme pak možná i inspirovali.
Svižně na Grosser Rachel
Poté konečně přestalo zase pršet. Bylo příjemně, po dešti, žádné vedro. Věděl jsem, že nemáme zrovna moc času. Musíme dnes vyjít na Rachel a také stihnout sejít dolů do Spiegalau. Vyrážíme tedy velmi svižným tempem. Inka trošku nestíhá, ale drží se. Mě je moc dobře jasné, že mi časem stejně dojde energie. Počasí si s námi pěkně zahrává. Chvilku prší, chvilku svítí slunce. Člověk si nandá pončo a hned se na slunci začne potit, tak ho sundá a začne pršet. A takhle to bylo snad co deset minut. Nahoře začala pěkná horská krajina. Na mě už došla pěkná únava a tak jsem sotva lezl, zatímco Inča právě nabrala tempo. Už jsme si mysleli, že vidíme vrchol a jsme nedaleko. Po chvíli jsme však zjistili, že je to jiný kopec a Rachel je ještě asi kilometr schovaný za ním.
Za celou cca 4 hodinovou cestu jsme nepotkali ani živáčka. Až kousek u chaty pod Rachel jsme potkali turistický pár. Zdravím česky a oni překvapivě taky česky odpovídají. Však by ne, je pondělí, u nás je svátek v Německu se pracuje. Doporučují nám výbornou gulášovou polévku v chatě. Jenže mi stejně nemáme už zase eura.
Konečně jsme dorazili k pěkné chatě. Ani jsem nějak nečekal, že tu nahoře něco bude. Od chaty vede ještě pěkně prudká asi 500 metrů dlouhá cesta na vrchol. Vyrážíme tedy k vrcholu, s tím že si pak u chaty odpočinem a dáme si třeba aspoň jednu polévku za poslední drobné. Jelikož už zase svítí slunce, tak nás kopec pěkně drtí a jdeme z posledních sil s plnou polní. V půlce kopce to vzdáváme. Batohy jsme zahodili za kmen kousek od cesty a pokračovali na lehko. Hned nám bylo o něco lépe.
Grosser Rachel pokořen
Dobyli jsme další vrchol. Bohužel nám po chvilce došly baterky ve foťáku a náhradní jsou pod kopcem v baťohu. Jsme moc rádi, že už to máme za sebou. Únava se skutečně stupňuje. No jo, jenže ještě nemáme kešku a ta je asi 500 metrů přesně na druhou stranu kopce. Budiž, vyrážíme za ní a to sice pěkně z kopce. Už při cestě dolů jsem si představoval tu únavu cestou nahoru. Naštěstí nás po odlovení kešky táhla nahoru po velkých kamenech motivace, že je to poslední kopec a pak už je to jen z kopce.
Vyzvedli jsme batohy a hurá k chatě. Pán chaty posedával venku před chatou a už z dálky nás zdravil. Povinné foto u výškové značky a už zjišťujeme jestli si můžeme dát polívku. Snažím se vysvětlit, že nemáme eura a jestli by šlo platit kartou nebo v korunách. Rádi bychom si dali dvě pivka a jednu polévku. Karta samozřejmě nelze. Pán říká, že pivo stojí asi 9 euro a polívka 6 euro a ptá se kolik máme. Já s úsměvem odpovídám: “Fír”. Snažíme se marně dohodnout, zda lze platit v korunách. Pán nám nabízí speciální slevu. Dvě piva a polívku za 14 eur. Vůbec si nerozumíme, až nakonec se dohodnem, že mu dám 250Kč, v hodnotě cca 10 eur, přidám 4 eura a půjde to. Po chvilce přináší pivka. Po takovém výstupu chutná jedna báseň a hned bych si dal další.
V zápětí se k nám blíží polévka. Ale není to jen tak ledajaká polévka. Když nás pán chaty viděl, tak se nad námi slitoval a přinesl nám místo běžné porce ohromný talíř plný polívky a asi 6 krajíců chleba. A jak byla výborná. To byla bašta. Pěkně jsme se nacpali. Vyptával se nás odkud jsme, odkud jdeme a tak. A tak mu také říkáme, že chceme pokračovat směrem na Spiegalau. Pán se jen směje se slovy, že to do večera nestihneme, že je to moc daleko. Dáváme tedy na jeho radu a místo do Spiegalau, míříme do údajně bližšího KlingenBrunn.
Ptáme se taky jak je to v Německu s kempováním na divoko, zda se to může nebo nemůže. Pán to pochopil, tak, jestli můžeme kempovat přímo nahoře. Tak nám vysvětlil, že vedle chaty určitě nikoliv, protože by mu to odrazovalo hosty v jeho chatě, kde nabízí i pokoje. Ale pokud někdo odejde o kilometr za kopec, v noci tam postaví stan a brzy ráno ho zbourá, tak ranger pravděpodobně nepřijde. A kde není soudce, tam není trestu.
Už zase frčíme z kopce
Loučíme se a vyrážíme dolů do města. Cestou nás provází les plný mechu. Inka si v lese uloví malinkatý stromeček na památku a cestuje na dále s ním. Chce si ho doma pěstovat. Třeba z něj na vánoce bude hezký smrček. Bohužel druhý den jej někde odloží a zapomene na něj.
Konečně jsme dorazili do města. Není to KlingenBrunn, ale menší městečko před ním Barenau, kde je vlaková stanice KlingenBrunnen. Je to trasa, kterou se máme vracet ze Spiegalau zpět do Železné Rudy. V KlingenBrunn by byla ještě jedna keška, ale už nemáme moc chuť na dalších cca 5 km chůze. Marně se snažíme najít otevřený penzion, kde bysme si dali pivko. Zrovna se ptáme nějaké paní co penzion už zavírá, když v tom slyším vlak. Ptám se tedy, zda můžeme proběhnout skrz blízké křoví na zastávku, zda to jde. Paní nám bohužel blbě rozumí a Inka trošku zmatkuje a tak místo, aby nám řekla, že můžeme běžet, tak se začínají dohadovat v kolik jede nejbližší vlak. Po pár minutách, nám říká, že jede teď. To je mi jasný, když už ho slyším. Snažíme se tedy oběhnout trať po nejbližším přejezdu na zastávku, avšak vlak potkáváme právě na přejezdu. Zastávka je na znamení, takže ani nestaví.
Nedá se nic dělat, je na čase najít místo na kemp. Všude samý les a kde není les, tam stojí pro změnu dům. Zkoušíme jít po nějaké cestě dál od města, ale nikde nic. Asi po hodině hledání se nakonec vracíme na parkoviště, okolo kterého jsme do města přišli. Oficiálně ještě v národním parku. Schovaní v lese jsme našli nějaký plácek na stan a na rychlo jej stavíme, protože koncentrace útočících komárů je maximální. Doufám, že podlaha stanu vydží drobné ostré větvičky na zemi. Naštěstí vydržel.
Den čtvrtý, tedy poslední
Po ránu opět vyrážíme na vlak. Nepamatujeme si přesně minutu v kolik to jelo a tak vlak potkáváme opět na přejezdu. Zase ujel a další jede až za dvě hodiny. Ve městě není nic zajímavého. Rozhodli jsme se tedy, že vyrazíme do cca 3 km vzdáleného Spiegalau. Podle navigace zjišťuji, že podél kolejí vede brzy turistická stezka a tak se na ní za chvíli napojujeme.
Spiegalau
Příjemná cesta chladivým lesem. Podél cesty se vine malý krásně zrzavě zbarvený potok. V první chvíli si myslím, že ta barva je od slunečních paprsků. Avšak voda je opravdu nějak zabarvená, pěkné. Poblíž Spiegalau lovíme další kešku. Jedna z těch, které rád loguji jako Needs archived (označení pro zrušení). Jelikož je na zcela nezajímavém místě v lese vedle kolejí. Přitom kousek na proti je krásný velký park obklopený lesy a plný jezírek, což by bylo jistě hezčí místo kam by nás keška mohla zavést.
Ve Spiegalau jdeme pro další kešku, která nám ukazuje krásný lesopark. Nevím přesně jak je velký, ale my v něm prošli asi 3 km, než jsme vyšli na druhém konci. Lesopark je plný nejrůznějších atrakcí a houpaček pro děti. Vše vyrobené pokud možno z přírodních materiálů, takže to do lesoparku krásně zapadá. Samozřejmě musíme taky všechno vyzkoušet. U některých atrakcí ani nevíme jak se ovládají a tak musíme vyzkoušet vše možné než docílíme toho, co to asi mělo dělat. Takové kešky mám naopak rád. Lesopark byl příjemným odpočinkem a jinak bysme ho pravděpodobně nenavštívili.
A už musíme domů
Konečně jsme dorazili zpět na nádraží. Už od včerejška víme, že plánovaný Poledník nestihneme. Nocovat jsme na něm totiž chtěli už na dnešní den, ale neva. Po zjištění v kolik nám jede vlak ještě nakupujeme nějaké to pivko na cestu a něco k jídlu a vyrážíme směr Praha.
Pěkný výlet to byl.